Zpět

Radostný zážitek s klepajícím stolečkem

recenze, , 27.05.2024
Sittafordská záhada
Jak populární asi byly domácí spiritistické seance, o tom si můžeme udělat obrázek při četbě mnohých děl britských autorů aktivních hlavně ve třicátých letech minulého století. Jak se ale s audioknižním vydáním románu Agathy Christie Sittafordská záhada, který z výsledků jedné takové seance přímo vychází, popral tým z vydavatelství Audiostory, o tom se můžeme přesvědčit velice rychle.
Díla Agathy Christie jsou z vydavatelského hlediska velice atraktivní a mezi sebe je má u nás rozděleno hned několik audioknižních vydavatelů. Ty, v nichž se vyskytuje kníratý detektiv Hercule Poirot, už léta pravidelně vydává OneHotBook. Příběhy se slečnou Marplovou jsme zvyklí vídat pod značkou Voxi, díla dramatická nebo dramatizovaná u nás vydává Audiotéka a takzvané „standalone“ romány, tedy ty, jež nespadají do žádné série, už nějakou dobu přivádí na svět Audiostory. V minulosti jsme tak mohli od jejich tvůrčího týmu slyšet třeba dobrodružně romantickou hříčku se špionážní zápletkou Muž v hnědém obleku (2022) nebo psychologické drama s rodinnou vraždou Cyankáli v šampaňském (2023). Letos pak Audiostory přišlo se Sittafordskou záhadou.

Během malé spiritistické seance dojde v tomto příběhu přesně k tomu, na co jsou všichni zvyklí, totiž že stoleček, kolem kterého sedí, začne vyklepávat odpovědi. Tentokrát ale duch předá zprávu, že zemřel kapitán Trevelyan a jeden z účastníků seance brzy onu znepokojivou zprávu potvrdí. Vyšetřování se ujímá jednak kapitánův blízký přítel Burnaby, jednak inspektor Narracott. A pak je tu také snoubenka hlavního podezřelého, která nehodlá nic nechat náhodě, a mladý ambiciózní novinář ženoucí se za senzačním článkem. Tento příběh můžeme znát i ze stejnojmenné televizní adaptace, kde nás ovšem může mást, že případ navzdory předloze vyšetřuje Jane Marplová a celkově má film s předlohou, poprvé vydanou v roce 1931, společnou vlastně pouze výchozí situaci a to ještě ne úplně.

Pro české čtenáře svého času román přeložil sám Jan Zábrana, a byť bystřejší možná zaznamenají tu a tam nějakou tu nepřesnost nebo idiom, který překladateli unikl, je cítit, že Zábrana přistoupil k práci náruživě a podařilo se mu postihnout literární eleganci, hravost a vtip tohoto díla. Díky tomu si můžeme i v audioknižním vydání užít roztomile komické situace, jako je ta s pomalým strážníkem Gravesem: "Neměli bychom něco podniknout?" / "Ehm, podniknout?" / "Ano, podniknout - něco." A díky Otakaru Brouskovi mladšímu, který román zkušeně načetl, si v průběhu více než osmi hodin nahrávky vychutnáme naprosto skvostné dialogy, zahrané jako na divadle – ať už v nich vystupují stará tetička, naivní ňouma nebo konzervativní bručouni. Mezi nejzajímavější charaktery však stále patří novinář Charles Enderby a emancipovaná Emily Trefusisová. Prvoposluchači by mohly Brouskovy výrazné hlasové charakteristiky postav připadat přehnané, ale jistá licence už patří k tomuto druhu literatury i zpracování. Navíc díky tomuto výraznému odlišení je pro posluchače snazší se v tom opravdu štědrém množství postav orientovat.
 

Jedinou vadu na kráse tvoří nedůsledně ohlídaná výslovnost místopisu dvou ze tří nejčastějších lokací románu. Postavy někdy míří do „Exhemptnu“, jindy do „Ixhemptnu“. Další navštíví „Ekziter“, „Ekzitr“, případně „Ikzetr“.

Nahrávku uvádí a následně rozděluje na jednotlivé kapitoly nebo menší oddíly jemná, melodická hudba stavěná buď na klavíru nebo smyčcových a strunných nástrojích. Působí až pohádkovou tajemností, a to zvláště v pasážích, kdy tóny piana doplňuje metalofon, či podobný perkusivní nástroj.

Celkově jde znát, že s látkou má bohaté zkušenosti interpret i tvůrčí tým pod režijním vedením Daniela Tůmy (ten ostatně stojí i za nahrávkami se slečnou Marplovou pro vydavatelství Voxi). Co se však týče standalone románů Agathy Christie vydaných pod značkou Audiostory, představuje Sittafordská záhada zatím nejradostnější a nejpřitažlivější posluchačský zážitek.