Nina Špitálníková je vystudovaná koreanistka, která během studií dvakrát navštívila KLDR, což je samo o sobě dosti ojedinělé. V zemi však nepobývala pouze jako turistka/studentka, ale zabývala se jí i odborně – první kniha autorky Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj (2014) ostatně vychází z její bakalářské práce. V následující publikaci Na studiích v KLDR: Mezi dvěma Kimy (2017) pak zpracovala své zážitky z pobytů v zemi, přičemž už zde dává tušit, že Severní Korea (a její obyvatelé) představuje mnohem pestřejší – byť do značné míry izolovaný – svět, než jak se o něm obecně soudí. Špitálníková se také po šest let věnovala pořizování rozhovorů s lidmi, kterým se povedlo KLDR trvale opustit – z desítek interview pak vybrala několik, jež tvoří její prozatím poslední knihu Svědectví o životě v KLDR (2020), za níž loni obdržela ocenění Magnesia Litera v kategorii Publicistika. V prosinci 2021 vydaná audiokniha v režii Michala Bureše uspěla v cenách Audiokniha roku, konkrétně si odnesla cenu Nejlepší audiokniha – mluvené slovo mimo kategorie.
 
Svědectví o životě v KLDR obsahuje sedmero rozhovorů se Severokorejci pocházejícími z různého prostředí, odlišných sociálních statusů (různého postavení v rámci místního kastovního systému) a s velmi různorodými životními zkušenostmi i názory. Výsledek dohromady skládá až překvapivě pestrou mozaiku společnosti totalitního státu, která – kromě zpravidla velmi drsných a smutných osudů – poodhaluje zase o něco více z každodenního života ve státě, který se stal jakýmsi živým skanzenem totalitních režimů stalinistického typu, téměř dovedeného ke zrůdné „dokonalosti“.
 
Korejské uprchlice a uprchlíky v audiálním zpracování načetla sedmička zkušených herců a hereček, pasáže zaznamenávající dotazy a další poznámky pak režisér svěřil samotné autorce. Rozdíl mezi neherečkou Špitálníkovou, která zní místy poměrně nejistě, a ostatními interprety, může zpočátku poněkud rušit – přednes ostatních je totiž na první poslech profesionálnější. Na druhou stranu i díky tomu zní po většinu stopáže Špitálníková neutrálně, což ve výsledku zvyšuje autenticitu zpracování. Ostatní čtou své postavy (tedy výpovědi Severokorejců) s velmi věrohodně vyznívajícím důrazem na příslušné emoce v jednotlivých pasážích, což paradoxně vedle nezkušené Špitálníkové o to lépe vynikne. Volba autorky, coby interpretky, nakonec ale není volbou špatnou, jen si posluchač musí chvíli zvykat na zmíněný nepoměr mezi jejím projevem a projevy ostatních zúčastněných. Navíc má posluchač – přesto, že rozhovory pochopitelně nebyly původně vedeny v češtině – poměrně unikátní možnost slyšet v audio zpracování rozhovorů hlas, který se severokorejských uprchlíků skutečně tázal, čímž zmíněná autenticita získává další a hlubší rozměr.
 
První rozhovor načetla s autorkou Milena Steinmasslová, která se ujala partů s osudem smířené profesorky, jež prošla těžkým vystřízlivěním z lásky k režimu. Následující Gustav Hašek čte pasáže muže z nižší „kasty“, jehož vyprávění je zaměřené především na desetiletou severokorejskou vojenskou službu a následnou přidělenou práci opraváře v továrně. Vladimíru Javorskému svěřil režisér výpovědi unaveně vyznívajícího pašeráka a později převaděče uprchlíků, Eliška Zbranková se zase ujala hlasu dívky, která uprchla, aniž by o tom vlastně věděla, neboť byla ze země odvezena díky zásahu rodičů, přestože sama KLDR ve své nevědomosti upřímně milovala.
 
Feministku, která vzpomíná (nejen) na sexuální tyranii v armádě a celkově otřesné zacházení v KLDR se ženami, interpretuje s jistou drzostí, zlobou a smutkem v hlase současně Kristýna Podzimková, přičemž její projev zní z respondentů možná nejméně precizně, ale o to uvěřitelněji: tím bolestněji si posluchač uvědomí, že neposlouchá fikci. Ač jsou všichni z interpretů velmi věrohodní, autentičtí a jejich projevy hrají emocemi, právě pasáže čtené Podzimkovou nakonec zanechávají jeden z nejsilnějších dojmů. Po ní přebírá štafetu Alexej Pyško, představující úplatného utečence, který se ve vlasti živil poměrně lukrativním povoláním řidiče automobilu, celou sadu pak uzavírá Johanna Tesařová, jež posluchači zprostředkovává starou dámu, která sice z KLDR uprchla, přesto zůstává naprosto oddaná prvnímu vůdci země Kim Il-sungovi (Ir-senovi) a jeho odkazu.
 
Jednotlivé rozhovory oddělují několikaminutové skladby, přičemž by se tyto hudební předěly mohly leckomu zdát poněkud dlouhé. Je ovšem nutné dodat, že pro dokreslení atmosféry jsou zvolené velmi vhodně a jejich stopáž poskytuje potřebný čas ke vstřebání právě slyšeného, než se před posluchačem otevře další příběh. Ač je obsah rozhovorů místy bolestně nepříjemný, nelze před autorkou a celým tvůrčím týmem audiálního zpracování nesmeknout. Jak Magnesii Literu, tak Audioknihu roku si Svědectví o životě v KLDR právem zaslouží.