Ta vyšla v roce 2012 u pražského nakladatelství Sefer, soustřeďujícího se převážně na knihy s židovskou tematikou. Z celkem sedmnácti povídek bylo vybráno pět, které Goldflam načetl ve vlastní režii v brněnském studiu Českého rozhlasu. V cyklu Večerní čtení měly premiéru koncem května 2013, po pěti letech se k nim vrací Radioservis a vydává je jako audioknihu na dvou CD.

Sám autor se zdráhá označovat své texty jako biografii. Pravdivé jsou prý jen z jedné čtvrtiny a bůhví, není-li i takto skromný odhad přehnaný. Ostatně Goldflam ve svých povídkách píše sám o sobě jako o Rišovi, snad právě proto, aby náležitě zdůraznil jejich fiktivní složku. Pokud tedy někdo čeká autentický snímek židovské rodiny po druhé světové válce, či svědectví o dospívání a prvních profesních krůčcích dnes uznávaného divadelníka a spisovatele, nedočká se. Tata a jeho syn je spíše sbírkou úsměvných příběhů na motivy skutečných událostí, ovšem ve skutečných kulisách a především ve skutečné době.
 
Povídky na sebe nijak nenavazují ani v tištěné, natož ve zvukové podobě. Nejsou chronologicky seřazeny a jen málokdy spolu souvisejí. Fungují samy o sobě, ovšem dohromady velmi dobře vykreslují vztah otce a syna, vypovídají o jejich charakterech, hodnotách a cílech. Rozhodně tedy nelze říci, že by nekoncepčnost a jistá roztříštěnost celkovému vyznění díla škodila. A v případě audioknihu mu naopak autorská interpretace dodává ještě více hloubky a barevnosti.

Přestože lze Goldflamovi vyčíst řadu interpretačních nedostatků, má jeho četba pro navození autentičnosti extrémní důležitost. Kdo jiný než Riša může posluchačům vyprávět příběh života svého i svých příbuzných. Je-li hlavní postava, autor, interpret a režisér zvukové nahrávky jedinou osobou, budiž omluveny všechny prohřešky, kterých se v kterékoli své profesi dopustí. Postesknout si tak lze jen nad tím, že Goldflam nepřečetl pro rozhlas svou knihu celou, a že mu to nebylo nabídnuto ani u příležitosti vydání audioknihy, která tak působí jen jako malá ukázka, jako lákalo ke koupi rozsáhlejší tištěné verze. Jsem přesvědčen, že by to posluchači dokázali ocenit a že ani autor by nebyl proti.

Mám-li psát o audioknize jako celku, nemohu se nepozastavit nad její grafickou podobou. Soudobá autorova fotografie použitá na titulní stránce, dle mého názoru, ne zcela dobře souzní s obsahem a celkovým laděním nahrávky. Vhodnější by byl některý ze snímků z Goldflamova rodinného alba, podobně jako je tomu u knižní předlohy. A i má druhá výtka směřuje k titulce: sled textů „Arnošt Goldflam napsal a čte Tata a jeho syn“ nedává valného smyslu a nepomůže ani použití lesklého parciálního laku. Ale jsou to snad jen zanedbatelné pihy.