Noc v Lisabonu, jeden z posledních Remarquových románů, je příběhem muže prchajícího před nacisty, jemuž neznámý cizinec překvapivě nabídne zdarma to nejcennější, co je v danou dobu a na daném místě k mání: lístky na loď a cestovní pas. A to jen výměnou za to, že s ním stráví noc po hospodách a bude poslouchat jeho vyprávění. Košatý příběh o tom, jak se rakouský utečenec vystupující pod falešným jménem Georg Schwarz dostal až sem, a proč mu najednou na palubních lístcích ani cestovním pasu nezáleží. Vypráví nám tak o internačním táboře, své zesnulé ženě Heleně a jejich komplikovaném vztahu, o situaci v Evropě na konci třicátých let a na prahu největšího válečného konfliktu dvacátého století, či o zatčení a mučení gestapem. Pointa vyprávění přitom tkví v otázce identity a její (ne)zaměnitelnosti a (ne)stálosti.
 
Audiokniha vyšla ve vydavatelství OneHotBook a stejně jako ve všech čtyřech předchozích případech, se interpretace ujal jeden z herců Dejvického divadla. Václav Neužil tak přebírá štafetu po Jaroslavu Pleslovi (Na západní frontě klid), Davidu Novotném (Nebe nezná vyvolených), Martinu Myšičkovi (Jiskra života) a Hynku Čermákovi (Tři kamarádi). Celá série vzniká pod režisérskou taktovkou zkušeného Michala Bureše.
 
Vybrat právě Neužila k interpretaci Noci v Lisabonu se může – neboť hercova dikce v sobě skrývá za každé situace náznak určitého floutkovství – jevit na první pohled zvláštně, avšak rozhodně nešlo o volbu špatnou. Jeho charakteristický tlumený projev a místy přiškrceně znějící hlas nejen vykreslují atmosféru strachu a nutnosti být nenápadný, což příběh vysloveně vyžaduje, ale také zvyšují pocit naléhavosti. A to i přes skutečnost, že interpret nijak nespěchá, naopak pracuje s poměrně dlouhými pauzami, přestože tempo řeči obecně přizpůsobuje náladě příběhu. Klade důraz na správná místa, zrychluje v akčněji pojatých pasážích, citlivě pracuje s šepotem ve vypjatých a se zvyšováním hlasu v konfrontačních partech. Zároveň je třeba zdůraznit, že Neužil dílo interpretuje s hlubším porozuměním, což je dobře znát zejména v dialozích, při nichž dobře vystihuje charakter, momentální náladu a emoce postav.
 
Za zmínku stojí i hudba, jíž nahrávku opatřil Lukáš Hurník, a která odděluje jednotlivé kapitoly a delší pasáže. Její výběr dobře ladí s vývojem příběhu – použité skladby zní nejen dobově, ale také reflektují atmosféru tehdejších podniků, v jejichž prostředí se Remarquovo vyprávění odehrává. Navíc nálada skladeb dokresluje atmosféru různých hospod – klidné a intimní melodie v prázdném baru před zavřením, nebo naopak divoký swing v bordelu. Hudba ovšem nekoreluje jen s prostředím, v němž Schwarz vypráví svůj životní příběh, ale odráží i to, co se v něm děje. Ke konci proto veselé skladby střídají hudební předěly temnější a hutnější. Kromě hudebních předělů se také místy ozývají zvuky odjíždějícího vlaku či lodní sirény – v částech, které končí vydáním se na cestu, nebo se na jejich závěru cesta nezadržitelně blíží.
 
Mínusem audio zpracování je však již zmíněné pomalejší tempo, konkrétně především četnost a délka pauz mezi jednotlivými větami a promluvami. Ač jde o mínus nejspíš jediné, nelze ho považovat za zcela marginální – v kontextu celé nahrávky je zkrátka ticha až příliš. Přitom v některých momentech, zejména v závěrečných kapitolách, jsou tato dlouhá odmlčení působivá, neboť autenticky podtrhují tíživou atmosféru a melancholii. Do té doby se však často zdají poměrně nadbytečná. Naštěstí však nejde o nic, co by výrazně kazilo jinak silný posluchačský zážitek.