Josef Bernard Prokop je svým zaměřením muzikolog, přesto si patrně většina z nás jeho jméno pojí s tzv. Lucemburskou pentalogií. Zatímco v prvních třech dílech mapoval (ne kompletní) život císaře Karla IV., poslední dvě části věnuje vždy jednomu ze synů – nejprve Václavu IV. a poté Zikmundovi. OneHotBook postupně tyto (stále ještě „rozumně“ objemné) knižní svazky adaptuje do zvukové podoby, bez uzardění můžu říci, že od počátku se šťastným rozhodnutím při výběru režiséra (Michal Bureš) i interpreta (Jiří Dvořák).

V případě Václava IV. podává kronikářské zprávy posluchačům již dobře známý Jan Kryštof Cetenský, řečený Lombard. Ten však v průběhu knihy odchází a vyprávění jako štafetový kolík předává svému synovi. A s ním se mění i hlas: namísto Jiřího Dvořáka pojednou začne do našich uší promlouvat Marek Holý. S ním se nejen o něco mění rytmus zvukového díla, ale – zcela logicky – se změnou vypravěče posouvá Josef Bernard Prokop i svůj vlastní literární styl. Vzhledem k faktu, že jde o pentalogii, vzbuzuje takový „řez“ sympatie. Ačkoliv se Jiří Dvořák poslouchá výtečně, tak ona (v audioknize znásobená) změna dá celému dílu novou perspektivu. Ne sice až tolik odlišnou, přesto velmi svěží.
 
Vhodné je to i s ohledem na literární jazyk autora. Prokopův text totiž nejde prvoplánově po dramatičnosti. Pochopitelně jen v jemných intencích, přesto ale odkazuje na starou češtinu, má vzbuzovat dojem čtení deníku, nikoliv historického románu. V porovnání s Vlastimilem Vondruškou se Prokop drží více „při zemi“, jako by snad ani nehodlal vyprávět příběhy. Ve výsledku však díky tomu vzbuzuje nejen větší pocit autenticity, ale také nerozptyluje od epicentra románu – tedy od našeho pozorného naslouchání hlavní postavě. V případě čtvrtého dílu Prokopovy pentalogie však o poutavost není nouze – přeci jen, vypráví se o Václavu IV. a ten dokázal být vpravdě „vrtošivý“ a bohužel také nemilosrdný.

Jak je už zvykem, nahrávku doplňuje muzika kapely Řemdih – skladby melancholické, taneční i duchovní. Bohužel vracejí se do poslechu vícekrát a režisér se rozhodl mezi kapitoly vkládat ne střípky, ale nemálo dlouhé úseky, byť by se v nich, díky repeticím dalo lehce střihnout. Zde by rozhodně platilo známé pořekadlo, že méně je někdy více.