Tři muži, tři životní příběhy, tři přístupy ke komunistickému režimu. Zatímco životní a umělecké osudy Karla Gotta a Waldemara Matušky podané samotnými zpěváky byly již veřejnosti představeny včetně svých audioknižních podob, biografický titul Václava Neckáře na svou zvukovou premiéru čekal až doteď.

Několik let po prodělané mozkové příhodě, která poznamenala Neckářův život i kariéru, a z které se obdivuhodným způsobem postupně zotavil, sepsal čelný hudební novinář Vladimír Vlasák na základě rozhovorů s Neckářem i jeho bratrem Janem knihu Cesta do mé paměti (2010), která znamenala první, velmi zdařilý pokus o ucelené životopisné vyprávění. Nyní, v době, kdy oslavil už osmdesáté narozeniny, přichází Neckář s autobiografickou knihou Všechny moje války, kterou sepsal za pomoci Jana Hlaváče, publicisty a majitele nakladatelství Daranus, které ji vydalo.
 
Nejsou to paměti napsané bůhvíjak objevně nebo originálně, což ale vlastně v první řadě znamená, že čtenář či posluchač dopředu ví, co může čekat. Zároveň jde o vzpomínky podrobné, které se místy dokonce pouští do značné hloubky, i když většinou zůstávají u popisů událostí bez nějaké větší reflexe. Přesto podávají obraz Václava Neckáře, který se jeví ucelený. Vychází z nich jako člověk, který měl všechny důvody nenávidět režim, který zde v době vrcholu jeho kariéry panoval, přesto s ním za cenu různých ústupků přežíval v jisté symbióze, ale i tak se několikrát ocitl na hraně.
 
Vedle mimochodem řečené informace o tom, že Jan Neckář byl iniciátorem i realizátorem ozvučení Václavského náměstí během sametové revoluce v roce 1989, jsou velmi zajímavé i vzpomínky na dobu polistopadovou, která – a na to se u podobných osobností rádo zapomíná – tvoří polovinu jeho dospělého života. Způsob, jakým silou vůle s bratrem restartovali kariéru zpěváka i jeho doprovodné kapely, je inspirativní. Neckář se nevyhýbá ani popisu a hodnocení aféry se svou údajnou spoluprací s StB, z níž ho na základě ne zcela přesvědčivých archiválií obvinil deník Lidové noviny. Stěžejní jsou vzpomínky na pokusy o restart trias Golden Kids, i když soudní spor Vondráčková – Kubišová o víc než milion korun, který utrhl lavinu lidového humoru na sociálních sítích, zůstává v této knize bez povšimnutí.
 
I pro nás, kdo vnímáme Neckáře především jako epigona obecného dobového vkusu, existuje několik okamžiků, které představují jakousi platformu ke smíření. Je to zajisté jeho mimořádný herecký výkon v Menzelově Ostře sledovaných vlacích, ale překvapivě i způsob, jakým zpěvák na řadě míst reflektuje dobovou kritiku. Několikrát se objeví jméno geniálního novináře Jiřího Černého, kritiku Neckář všeobecně vnímá jako férovou a často oprávněnou, s další polemizuje věcně. Vynikající je postřeh o publiku časopisu Melodie, který po jistou dobu představoval jediné povolené médium, které bylo opravdu kritické a jehož redaktoři zkoumali předkládané nahrávky s profesionálním vzhledem a do značné hloubky. Neckář si totiž všiml, že čtenáře tohoto časopisu tvořila i masa lidí, která se vůbec nezajímala o populární hudbu, ale které především chyběla polemika.
 
Nic pak nechybí zvukovému zpracování textu, ve kterém bohatou fotografickou výpravnost tištěné předlohy nahradila bohatá herecká výbava Jakuba Saice. Tento génius audioknižní interpretace se zhostil úkolu převyprávět Neckářův text s typickým smyslem pro detail a – co se textu týče – pro přesnou intonaci, jejímž prostřednictvím zdůrazňuje význam řečeného a jednotlivé pointy vyprávění. Je to další plně profesionální výsledek Saicovy spolupráce se zkušenou režisérkou Helenou Rytířovou, která nahrávku pro vydavatelství Supraphon připravila.
 
Na úvod celé audioknihy a na konci každé kapitoly doplňuje vyprávění vždy jeden z Neckářových hitů, přičemž tato kompilace vyšla pro jeho skalní fanoušky i jako samostatné album. Audiokniha má prvotřídní technickou úroveň a slibuje příjemný poslech širokému spektru posluchačů.