Zpět

Vraždy horkého léta

recenze, , 05.05.2016
Ve slepé uličce
Dalším případem komisaře Kurta Wallandera pokračuje série detektivek mezinárodně nejprodávanějšího švédského autora. Její rozsah je bohužel již znám – Henning Mankell zemřel loni v říjnu. Zanechal však za sebou dílo, které výrazně ovlivnilo žánr severských kriminálek.  A ty stále patří mezi velmi oblíbené nejen u čtenářů, ale i u posluchačů.
Působnost vydavatelství OneHotBook na českém audioknižním trhu ostatně jednou takovou začalo – slavnou trilogií Milénium Stiega Larssona. Dnes, po více než čtyřech letech od jejího vydání, má OneHotBook v portfoliu takové autory jako jsou Jo Nesbø, Jussi Adler-Olsen, Lars Kepler, Åsa Larsson nebo právě Henning Mankell.

Ve slepé uličce je pátým případem komisaře Wallandera, který se tentokrát odehrává v parném létě roku 1994 – v čase dovolených, mistrovství světa ve fotbale a... brutálního řádění sériového vraha. Komisař hledá spojitosti mezi jednotlivými oběťmi a přitom „nemá ani tušení, že vrah je blíž, než by si přál,“ jak říká anotace knihy. Milovníkům staré detektivní školy udělají jeho vyšetřovací postupy jistě radost, ostatní si možná uvědomí propastný rozdíl mezi dnešními kriminálkami a těmi dávno již plnoletými.

Hlasem celé audioknižní série je herec Divadla Na zábradlí Jiří Vyorálek, který už v minulých případech prokázal, že dokáže zasmušilého komisaře pojmout civilně a přitom výrazně. Neméně osobitě přistupuje i k interpretaci vedlejších figur. Vyorálkova snaha o dobře rozpoznatelné postavy sklouzává v některých případech k možná až přehnanému karikování, kdy i závažný text působí nechtěně směšně. Díky režijnímu vedení Michala Bureše ale nikdy nepřekračuje onu tenkou hranici, kdy se z kriminálky stává nadobro fraška.

Vydavatelství OneHotBook dlouhodobě přistupuje k audioknihám jako k svébytné umělecké disciplíně. Producent Martin Pilař odmítá, že by jím vydávané tituly měly být pouze načtenými knihami, čemuž podmiňuje celkovou dramaturgii, výběr interpretů a schopných režisérů, často také i grafickou podobu audioknih. Uvědomuje si, že vhodná úprava původnímu textu neubližuje, naopak může ve zvukové podobě znásobit jeho dopad a podtrhnout celkové vyznění. Často tak rozbouří reakce těch, kteří v audioknihách spatřují jen přesný zvukový záznam předlohy a jakoukoliv sebemenší úpravu považují za zásadní ublížení původnímu dílu. V případě detektivky Ve slepé uličce ale mohou být spokojeni i tito posluchači – nahrávka je kompletní, tedy nekrácenou a neupravovanou podobou knižní předlohy. Lze si to uvědomit například u některých dialogů, kdy, trošku nešikovně, zůstávají v přímé řeči popisné pasáže. Nejslyšitelnější je to u telefonických hovorů, které jsou, stejně jako v předchozích audioknižních wallanderovkách, zvukově modulovány – ponechání výrazů jako „řekl Åkeson“ pak celý zvukový efekt nabourává a působí spíše rušivě. Co je v psaném textu běžné je v audioknize nadbytečné, zvláště když Jiří Vyorálek zvládá odlišit nejen jednotlivé osoby, ale dobře i jejich momentální rozpoložení.
 

Výše popsané má ještě další důsledek: přestože v knižní podobě není Ve slepé uličce nejrozsáhlejším románem z řady, jako audiokniha mezi ostatními wallanderovkami v délce jednoznačně vede. Naštěstí však Jiří Vyorálek za těch více než sedmnáct hodin posluchače neznudí, ba naopak, přitáhne ho přímo doprostřed dění.