V kontextu české auditivní tvorby je jméno Oscara Wilda také poměrně frekventované. V rozhlase o spisovateli vzniklo mnoho publicistických pořadů a bylo uvedeno velké množství adaptací a dramatizací jeho díla. V tomto ohledu nezůstávají pozadu ani audioknižní nakladatelé, jen od roku 2000 byla vydána v podstatě všechna notoricky známá Wildova díla. Nejnovější Vějíř lady Windermerové nyní vyšel pod hlavičkou Audiotéky, pro kterou hru na klíč natočilo AudioStory.
 
Přestože Vějíř lady Windermerové nepatří v porovnání s jinými Wildovými konverzačními hrami k těm nejznámějším, je s podivem, že se toto dílo dočkalo své audioknižní verze až nyní. Samozřejmě nepočítáme-li rozhlasovou úpravu z roku 2003 s Kamilou Špráchalovou a Viktorem Preissem jako hlavní dvojicí, která ale nebyla vydána nakladatelem. Onen podiv vychází ze skutečnosti, že Wildovy hry jsou založeny na hře se slovy, bonmotech a břitkém humoru, přičemž situace jsou pro autora spíše druhotné. Takový text je tedy přímo ideální pro zvukové zpracování a připočteme-li Wildovu oblíbenost mezi recipienty, mohlo by se zdát, že půjde o snadno vytvořitelné dílo s velkou finanční návratností.
 
Tak jednoduché to ale samozřejmě není, protože i konverzační divadelní komedie je nutné pro jejich auditivní verzi upravit. AudioStory společně s Audiotékou se v případě Vějíře lady Windermerové vydalo cestou jednoduchých úprav, které spočívaly zejména v krácení replik, případně v drobném, ale smysluplném přeskupení některých dialogů – nic z toho ale bez současného čtení samotné hry nepoznáte. Největším zásahem autorky úprav Lenky Skalické tak je odstranění postavy služebné Rosalie, jejíž repliky zazní z úst komorníka Parkera v podání Dušana Sitka. Tento herec také čte scénické poznámky s určením dějiště a po skončení audioknihy i závěrečné titulky se jmény participujících umělců. Tvůrci pracovali s výborným a hravým překladem Milana Lukeše, který však u lady Margaret Windermerové používá českou variantu jména Markéta. To, co na papíru nebo v divadle je v podstatě nepostřehnutelné, však v čistě auditivní verzi „tahá za uši“, zvlášť v kontextu titulování postav jako lady nebo lord. Celkově se tedy nelze ubránit pocitu, že úpravy mohly být razantnější, včetně vypuštění dalších postav (lady Agáta), a mohly více směřovat k hlavní zápletce.
 
Režisér Daniel Tůma do adaptace Wildovy divadelní hry obsadil třináct herců. Nejvíce prostoru dostali Andrea Elsnerová (Lady Windermerová), Matouš Ruml (Lord Windermere) a Simona Postlerová (Paní Erlynnová). Všichni tři mají s audioherectvím bohaté zkušenosti a zejména Postlerová s Rumlem jsou jemnými nuancemi v hlase schopni posluchačům zprostředkovat širokou škálu emocí. Jiní herci (Dana Morávková) ale takové množství zkušeností postrádají a jejich výkony působí naopak příliš teatrálně.
 
Za finální postprodukci nahrávky byl zodpovědný Dominik Budil. Téměř všechny scény se odehrávají v místnosti, a proto je sound design soustředěn především na čistotu hereckého projevu. Do výsledného masteru se ve čtvrtém dějství bohužel dostaly i ruchy projevující se boucháním a lupáním (zřejmě se jedná o tikot hodin nebo kroky). Tyto zvuky jsou ale uchu nepříjemné a zbytečně ruší poslech. Recipient tak začne přemýšlet nad jejich významem, místo toho, aby se soustředil na děj.
 
I přes veškerou snahu zvukově zautentičnit prostředí se posluchač neubrání dojmu, že audiokniha působí poněkud staticky. Je škoda, že v dnešní době si tvůrci stále myslí, že živost auditivního díla souvisí s dodáním pro příběh zcela nepotřebných zvuků a ne s pevným režijním vedením herců a propracovanou dramaturgií. Audioknize by zcela jistě prospěla důslednost ve všech směrech s jasně vytyčeným cílem. Jako večerní oddechovka po náročném dni však Vějíř lady Windermerové rozhodně neurazí.