Novela Venuše v kožichu vypráví o mladém urozeném muži jménem Severin, o jeho touhách a jejich naplňování. Zmíněný – eroticky fixovaný na dominantní ženy, specificky však na chvíle, kdy oblékají kožichy – se zde nejprve zamiluje do sochy, touží po neživém ideálu, aby pak vlastní představy přenášel na ženu skutečnou, což pochopitelně nese symbolický význam. Touto ženou je šlechtična Wanda von Dunajew, která, pro lásku k Severinovi, podléhá jeho touhám a nechává se přemluvit, aby se z ní stala jeho vládkyně, které on slouží jako otrok.

Na první pohled přímočaré dílko ze třetí čtvrtiny devatenáctého století je hlubokou psychologickou sondou k tématu dominance a submise, zpracovává řadu různých erotických fetišů, a také dokáže recipienta či recipientku držet v napětí, neboť obsahuje mnoho zvratů a autorovi se do posledních chvil daří gradovat napětí a nejistotu, jak který z protagonistů vztah vlastně vnímá, což je pochopitelně zásadnější a viditelnější v případě Wandy, neboť ta se Severinem hraje různé psychologické hry, zatímco jemu – jakožto vypravěči – čtenáři a čtenářky vidí takříkajíc do duše.

Pětihodinovou četbu díla Leopolda von Sacher-Masocha svěřilo vydavatelství Vilmě Sodomové, a to i přes skutečnost, že vypravěčem prózy je muž. Pravda, četné smyslné či kruté (někdy s nádechem erotična, jindy naopak citelně bez něj) promluvy ženské postavy čtené mužem by v tomto – z dnešního pohledu spíše lehce – erotickém díle možná nezněly příliš autenticky. Přesto může na některé posluchače a posluchačky působit zvláštně, že mužského vypravěče v ich-formě čte ženská interpretka. Snad proto přišla režie předchozího zpracování (v Českém rozhlase Plzeň, 2016) se šalamounským řešením dvojice interpretů, tedy muže a ženy. Letošní vydání z produkce Tympana se ovšem vydala cestou jednohlasé četby a byť stála Vilma Sodomová před nelehkým úkolem – tedy zejména v tom zachovat autenticitu muže-vypravěče, což může být právě v erotickém románu dosti ošemetné –, obstála v něm více než se ctí.

Pasáže zachycující Severinovo utrpení podává interpretka velmi věrohodně, a to ať už jde o jeho „ranou fázi“, kdy úpí zamilován do sochy, nebo o chvíle, kdy naopak trpí nejistotou nad svým rozhodnutím vydat se trýznitelce všanc, či když ho zachvacují pochybnosti, zda dokáže snést její avantýru s jiným mužem, byť ji k ní sám dotlačil. Poměrně uvěřitelně, avšak jakoby s mírnou nejistotou a rezervovaností, zvládá i jeho vzrušené promluvy, zatímco je trýzněn.

Vedle toho se Sodomové daří interpretovat Wandu a její chladnokrevnost místy až děsivě dobře, a to ve všech polohách. Tam, kde se postupně opírá do své nové role, stejně jako v momentech, v nichž ze sexuální hry vystoupí a mimo jiné bojuje s vlastní vůlí v této hře pokračovat. Výborně též vystihuje její proměnu, vypravěčem zažehnutou, avšak ve skutečnosti ne tak upřímně chtěnou. Co se samotných erotických scén týká, je příjemné zjištění, že na ně interpretka netlačí a nepřehání je, neboť v opačném případě by mohly v díle, jako je Venuše v kožichu, vyznívat směšně. Dokonce si troufám tvrdit, že tímto přístupem Sodomová ještě o něco více vyzdvihuje tu polohu díla, která by jinak mohla do jisté míry zanikat – Sacher-Masochův román je totiž ve své podstatě psychologickým dílem, kterému se daří vzbuzovat pocity nejistoty a diskomfortu, s čímž hlas interpretky příjemně kontrastuje a její výkon zmíněné naopak prohlubuje.
 
Nálada díla je tedy dosti proměnlivá a nejistá, v čemž právě tkví jeho nejsilnější stránka. To se v audiální podobě podařilo mimo jiné podtrhnout i hudbou Vratislava Hubičky – jeho hudební předěly totiž obsahují pestrou směs motivů oscilujících mezi smyslnou přes bezmála thrillerově naléhavou až k uvolňující, a jsou rozmístěny tak, aby dobře odpovídaly duševnímu stavu vypravěče a zároveň jeho aktuální situaci ve vztahu k vysněné trýznitelce.