Zpět

Nevyvážené archivy

recenze, , 03.12.2014
Vídeň 1971 / Montreal 1977
Od listopadu 1989, kdy jména Voskovec a Werich přestala být tabu, či spíše za posledních deset let, kdy se rozvinul obchod s kompaktními disky a digitálním nahrávkami, vyšla nekonečná řada zvukových záznamů s odkazem těchto moudrých klaunů. Při obrovském množství lépe či hůře dramaturgicky zvládnutých titulů si často kladu otázku, kdy jde o přínos posluchači a kdy pouze o marketingový tah ve stylu „vytěžíme archivy“, „uděláme dalšího Wericha“, „napíšeme dosud neznámé, zapomenuté, či nově objevené nahrávky“ atd. Je to sporné - vedle kvalitních počinů, jakými jsou bezesporu Předscény (Werich, Horníček), komplet Osvobozené divadlo, Werichovy pohádky, či Werichem načtený Švejk, je tu řada nesourodých titulů.
Supraphon se snaží o dramaturgicky sevřenější celky - vzpomeňme například Táto, povídej!, či čerstvou novinku Gramotingltangl Jana Wericha v pořadu Jiřího Suchého. Potěšující bylo i vydání vcelku silné zpovědi Voskovce a Wericha z Vídně roku 1974 Poslední forbína, ačkoli zrovna u ní by stálo za úvahu, zda dialog trochu sestříhat a zrychlit. Kvůli autenticitě je ale snad dobře, že zůstal kompletní.

To už se ovšem dostáváme k meritu věci: titul Vídeň 1971 / Montreal 1977 vydaný v dubnu je příliš nevyvážený, jak co do dramaturgického uchopení, tak i z hlediska obsahové a zvukové kvality. Záminku vydat obě nahrávky na společném nosiči z důvodu jejich objevnosti lze považovat za slabou – záznamy spolu nikterak nesouvisí. V bookletu se dočteme, že u prvního záznamu společného dialogu V+W jde o původně velmi nekvalitní nahrávku. Budiž, i ty mají jistě právo spatřit světlo světa, je-li ale dialog na hraně srozumitelnosti a obsahově díky častému tlachání i na hranici únosnosti, je něco špatně. Pak je nasnadě otázka, zda je opravdu dobré z archivů vytahovat vše a vydávat jen proto, že je to Werich.
 

Nelze tvrdit, že padesátiminutovka z roku 1971 nepřináší nic zajímavého - dozvíme se něco o Holanovi, Beckettovi, o Broadwayi. Jinak jde ale o moralizování dvou zestárlých klaunů a jejich pohoršování se nad úrovní soudobého divadla či avantgardy nesoucí se v duchu „ my byli taky, ale lepší“. Třeba lepší, to nikdo dvojici neupírá, ale tvrdit něco takového o sobě samém je přinejmenším podivné a jde o důkaz ztráty veškeré soudnosti. O stescích nad tím, že už nejsme mladí, ani nemluvě – lze chápat, proč k takovým závěrům oba docházejí, ale je to pro posluchače ještě přínosné? Nemělo řečené spíše zůstat jen mezi klauny? Bylo nutno zrovna tento dialog uchovávat a vydat?

Následná dvacetiminutovka rozhovoru Evy Kloboukové s Jiřím Voskovcem z roku 1977 je úplně o něčem jiném. Brilantně formulované myšlenky, úvaha nad blbostí, povzdech nad komercí ovlivněnými vánočními svátky (co by asi říkal dnes), rozmlouvání o přátelství s Janem Werichem - to vše pronášené lahodnou češtinou. To je, panečku, poslech a vysvobození.

Sběratel může být na jednu stranu rád, že pozná dvojici V+W civilně, z jiné stránky, nicméně je stále nutno mít na paměti, že s podobnými privátními záznamy by mělo být zacházeno citlivěji a na miskách vah lépe zvažovat, co vydat a co už ne.