Aniž by měl obrat „s velkou pravděpodobností“ sloužit jako alibi recenzenta, mnohé o románové novince Ondřeje Štindla vypovídá. Jestliže ji něco charakterizuje, tak je to zvláštní rozčarování, spojené nejen s ústředními postavami, ale i s čtenářským zážitkem. Velmi těžce se totiž ve spleti nejrůznějších dílčích motivů hledá centrální téma knihy a úmysl, s nímž Štindl vyprávění vede.

Ano, proč vždy lpět na jasně profilovaném záměru, proč vždy od románu chtít vysoustruženou naraci, když stejně účinně může čtenáře oslovovat „pouze” prostřednictvím zachycení letmých okamžiků, nálad, atmosféry, která působí, ale v pravém slova smyslu nejde v náručí příběhu. Dost možná že Štindl právě tudy vykročil – ostatně, je-li v něčem Až se ti zatočí hlava silná, tak právě ve formulaci deziluze ze života a společnosti, zklamání a rozhořčenosti, ve vykreslení subjektivních pocitů hlavního (anti)hrdiny, jež i v kombinaci s druhou důležitou figurou románu personifikují i nálady naší rozdělené společnosti.
 
Takových emocí, chvílemi až nihilistických, se ovšem čtenář může poměrně brzy nasytit. Štindl je klade v natolik zahuštěném množství, že s jistou dávkou ironie lze některé označit za literární žvanění. Fakt, že pocity nemají jasné těžiště, že schází centrální příběh a stavba, kterou by Štindl využil v konkrétní sdělení či názor, čtení/poslechu nepomáhá. Jako by toho autor chtěl nejen až moc zachytit (politika, média, mezigenerační rozdíly, konfrontace velkého města s vesnicí, ...), ale navíc se nedokázal alespoň trochu vzdálit od postav. Destruktivní nálada hrdiny boří i samotný román. Ten navíc osciluje mezi několika žánrovými polohami, kdy – stejně jako ve vztahu k tématům – množství a rozdílnost nejde ruku v ruce s funkční pestrostí (žánrovou hybridizací), ale spíše nás neustále mate.

Na zvukovou verzi Štindlovy knihy, kterou vydává OneHotBook pod režijním vedením Hynka Pekárka, můžeme nahlížet dvojím způsobem. Pozitivní perspektiva říká, že snad ani nebylo možné vybrat vhodnějšího interpreta (Lukáš Hlavica) a lépe se s textem popasovat a hudebně jej doprovodit. Er-forma textu, která však je – jak ostatně vyznívá i z hodnocení výše – bytostně subjektivní a propojená s myslí hrdinů, v Hlavicově přednesu ožívá. Postřehy, komentáře, nálady, to vše se zhmotňuje díky kombinaci ironie (až jízlivosti), pachuti z deziluze a nespokojenosti, které interpret „převaluje” v ústech snad každou větou. Rytmus, na jedné straně pozvolný, na straně druhé pracující s kladením slov a vět v natolik zahuštěném množství (a jakoby bez odpočinku), umocňuje atmosféru románu. (A pomáhá tomu pochopitelně i hudba zahalena v jazzovém hávu.)

Jenže... pokud právě ta bezútěšná a až destruktivní nálada románu může čtenáře od knihy odstrkávat, pak právě díky vyvedenému zvukovému zpracování dojde dost možná k takovým pocitům v ještě intenzivnější podobě. Bude proto opravdu velmi záležet na tom, jak moc styl psaní a vyprávění posluchačům sedne. Pokud budeme totiž s textem románu zápasit, audiokniha jeho neduhy jen znásobí, protože je (zcela logicky) akcentuje. Jestliže ale svého druhu nihilistický odér knihy zafunguje pro čtenáře jako pouto, lze o to více audioknihu doporučit. Hlavica je totiž naprosto přesvědčivý coby vypravěč, alter-ego nejen Štindla, ale i postav, s nimiž autor „hraje”.