První povídka o mladé léčitelce Henice s názvem Pláňata vyšla v dubnu 2022 v časopise Pevnost a je i součástí knihy Zpěv straky autorky Dany Beranové. U jejího díla je možné vypozorovat paralely ságou Zaklínač od Andrzeje Sapkowského nebo knihou Prísaha: Príbehy o Vimke slovenské autorky Alexandry Pavelkové. Podobně jako polský hrdina nebo slovenská víla, i Henika se objevuje v epizodních příbězích, které jsou propojené do většího celku. Povídky oplývají příjemnou pohádkovou atmosférou s výraznými fantasy prvky. Najdeme v nich charaktery, které nejsou černobílé, i mrazivé a napínavé scény. Zákonitosti světa Dany Beranové poznává čtenář postupně prostřednictvím Meziher nebo retrospektivy z pohledu samotné hlavní hrdinky. 

Role vypravěčky v audioknize, která vyšla pod hlavičkou vydavatelství Audiotéka a Hostu, se zhostila Kateřina Mendlová Jírů. Na první poslech se zdá, že narátorka byla pro tuto knihu zvolena vhodně. Její jemný, uchu lahodící hlas, se skvěle hodí pro tento žánr i vykreslené univerzum, které balancuje na pomezí dobrodružní fantasy a pohádky. Bohužel vypravěččina interpretace místy značně pokulhává a pohřbívá tak potenciál předlohy. V průběhu vyprávění se její intonace mění jen velmi nepatrně, přičemž tyto změny ne vždycky odpovídají obsahu příběhu. Tam, kde by mělo dojít k nějakému napětí, například při scénách, kdy Henika prochází bojištěm a pokouší se oživit mrtvé vojáky, chybí jakékoliv nastínění atmosféry.

Podobně je to i v případě konkrétních postav. Kdykoliv má některá z nich měla zakřičet, zašeptat nebo projevit jakoukoliv emoci, odráží se tato skutečnost se v narátorčině projevu jen sotva slyšitelně. Při četbě audioknihy sice zpravidla není zapotřebí příliš expresivní dramatizace, ale zde jsou jakékoliv změny v dikci vypravěčky až příliš nevýrazné, takže posluchačům může znít její projev velmi monotónně.
 
Kniha je složena z povídek a Meziher, které dokreslují mytologii fiktivního světa. Samotný text je celkem členitý, plný dějových odboček a retrospektiv. To všechno působí v audioverzi hodně chaoticky. Na jedné straně je to kvůli výše zmíněnému nevýraznému projevu narátorky, svou roli v tom ale hraje i nešikovný střih. Kateřina Mendlová Jírů občas mluví příliš rychle, polyká konce vět. Dostatečně také neodděluje jednotlivé segmenty příběhů, odehrávající se na různých místech nebo v jiných časových úsecích, na čemž se podepisuje i zmíněná práce se stříhem. Ta občas způsobí, že části příběhu, které by měly být oddělené delší odmlkou, následují nepřirozeně rychle po sobě a posluchač se může v ději ztrácet.

Atmosféru pak v konečném důsledku dokresluje jenom chytře zvolená hudba. Tvoří ji příjemný houslový doprovod, který evokuje jak pohádkovost knihy, tak i její vážnější fantasy složku. Navzdory tomu, že není nijak pestrý, neoposlouchá se a přirozeně do děje zapadá.