Zpět

Zvukový záznam jako audiokniha?

recenze, Iveta Novotná, 10.11.2021
Lordi
V březnu 2006 uvedla produkční společnost Sergeart divadelní hru s názvem Lordi, která vznikla na základě korespondence mezi spisovatelem Oscarem Wildem a novinářem, kritikem a jedním z jeho milenců Robbiem Rossem. Oba muži si po Wildově propuštění z vězení vyměnili řadu dopisů, v nichž podrobně rozpracovali schéma nové divadelní hry i s některými dialogy. Dopisy dával několik let dohromady Pasqualle Renia. Práci na kompilaci po jeho smrti dokončil Ivan Remiaš, který text následně přeložil do slovenštiny.
Hra pojednává o třech vysoce postavených lordech, kteří se pravidelně schází ve svém klubu, aby tam zhodnotili průběh hry, kterou si vymysleli. Rozdělili si totiž dámy ve svém okolí a ty se následně pokouší dostat do postele. Přátelství lordů se však otřese v základech po tom, co jeden z nich poruší stanovená pravidla. Přestože je text jako takový poměrně banální a je v podstatě přehlídkou sexuálních úspěchů a neúspěchů tří lordů (ne)jen u žen, je v něm možné najít několik velice vtipných momentů a situací, které jako by vypadly z Wildových konverzačních her. Celé dílo tedy stojí na slovním humoru a hře se slovy, jež podle tvůrců mnohem lépe vyniknou ve slovenském jazyce.
 
U příležitosti 15. výročí od premiéry Lordů vydal Supraphon zvukový záznam této inscenace pod režijním vedením Daniela Kupšovského. Nejedná se ale o klasický záznam divadelního představení, jehož součástí jsou tzv. parazitní zvuky z publika jako kašel, smích nebo potlesk, ale o nahrávku pro tuto příležitost speciálně zinscenovaného představení.
 
Záznam divadelní inscenace byl pořízen tzv. binaurální metodou, která při poslechu ve sluchátkách vyvolává dojem autentického zvukového prostředí včetně různého odstínění v pravém či levém uchu. Poslech se sluchátky je v důsledku toho intenzivnější, avšak hlasitý poslech by touto metodou neměl být ovlivněn. To ale bohužel v případě Lordů neplatí. Při hlasitém poslechu vinou hlasitostně exponovaných pasáží, kterých je v inscenaci opravdu velmi mnoho, dochází k „přehlučnění“ některých scén, což vede i k částečné nesrozumitelnosti. Hlasitý poslech je tedy v tomto případě pro posluchače velice náročný a situaci mu neulehčuje ani podobnost hlasů Petera Serge Butky a Filipa Rajmonta.
 

Herci navíc nepřizpůsobili svůj projev intimnějšímu médiu. Vladimír Polívka hrající v audiozáznamu sluhu Arthura svou postavu obdařil podivným přízvukem à la homosexuální Francouz, který nemá v příběhu naprosto žádnou funkci (Arthur je Skot a měl se ženit) a je spíš posluchačům na obtíž. Martin Hofmann a Peter Serge Butko hrají své lordy s obrovským zápalem a prožívají každé vyslovené slovo. To je ideální na divadle, kde je třeba dostat emoce i k divákům v posledních řadách, ale naprosto nevhodné pro intimitu poslechu a pro poslech se sluchátky už vůbec ne. Jediný Filip Rajmont hraje po většinu času umírněně a jeho projev by se dal považovat za civilní.
 
Hra Lordi žánrově spadá do kategorie konverzační komedie, ale to ji nepředurčuje k tomu, že bude funkční i v auditivní podobě. Jakékoli čistě zvukové dílo by totiž mělo ctít specifika daného média a zejména by mělo brát ohled na nevidícího posluchače. Pokud se tedy například v divadelní inscenaci Lordi něco děje jen vizuálně, měla by být audioverze uzpůsobena tak, aby z použitých zvuků bylo jasně identifikovatelné, co se právě děje, nebo by to jedna z postav (například komentátor a sluha Arthur) měla okomentovat. K tomu ale v tomto případě nedochází a posluchač je zde pojímán pouze jako divák se zavřenýma očima. V důsledku toho nelze Lordy považovat za audioknihu ani za dramatizaci, ale pouze za audiozáznam divadelního představení. To je škoda, protože předpoklady pro uplatnění ve zvukové podobě tato divadelní hra má.