„Zaujala mě myšlenka, která vyvstala z kontrastu té nádherné otevřenosti ,průhledného‘ domu a způsobu, jakým se lidé obvykle chovají. Transparentní povaha vily se v životech jeho obyvatel neodráží. Když se teď ohlížím zpátky na dobu, kdy jsem to psal, byl to zřejmě můj hlavní motiv. To ovšem neznamená, že během psaní přesně víte, co jako autor vytváříte. Alespoň do té doby, než román dokončíte – teprve pak na něj můžete pohlédnout komplexně,“ popsal svůj prvotní impuls sám Simon Mawer, autor románu Skleněný pokoj.
„Vnější pohled na dění, které zažíváme zevnitř, je vždycky lákavý, protože změna perspektivy dokáže zviditelnit slepou skvrnu. Snad i proto u nás bývají úspěšné texty, v nichž českou historii zpracovávají zahraniční autoři – jak rád činí Angličan Simon Mawer, jehož fascinace architekturou vily Tugendhat dovedla ke zkoumání nejen malých životů na pozadí velkých dějin, ale i specifického místa, které v běhu času zůstává zakotveno a je jím pustošeno i navraceno k zašlé slávě. Román zprostředkovává genius loci, ale audiokniha zpřítomňuje i vox loci, hlas místa, jímž celý příběh promlouvá – v našem případě prostřednictvím herečky Mileny Steinmasslové, která dokázala splynout s tokem příběhu navzdory jeho neklidnému proudu tak, aby posluchačům dopřála obzvlášť intenzivní zážitek,“ uvedla Šárka Jančíková, redaktorka vydavatelství OneHotBook.
„Je to příběh plný vnitřního napětí, protože všechny jeho soukromé zákruty se odehrávají na pozadí velké tragédie téměř celé Evropy a zejména jedné malé země uprostřed. Člověka ten příběh sevře, i když autor historické kontexty nijak zvlášť nezdůrazňuje, čtenář nebo posluchač tuhle nedávnou minulost zná a tuší, co budou postavy muset podstoupit,“ líčí Milena Steinmasslová, která se ujala četby audioknihy. Vyprávění se soustředí na modernistický domov hlavních hrdinů, který je jakýmsi průsečíkem osudů několika postav. Kdo z osazenstva románové vily byl narátorce nejsympatičtější? „Asi to nakonec byla Hana, blízká kamarádka Liesel, protože vždycky platí za své činy. Ostatní protagonisté totiž často dělají nějaká rozhodnutí a pak mají tendenci se rozhlédnout, kdo jiný by za to zaplatil. Nebo si neuvědomují, že když udělají rozhodnutí, tak tím určují i to, co bude následovat. Takový postoj mi není příjemný ani v reálném životě. Když provedu volbu, nemůžu se tvářit, že z ní nic nevyplývá. Postava Hany je však za své volby ochotná platit. Neschovává se za nic, za nikoho. Asi to není ten nejsnazší přístup k životu, ale mně je blízký a takové lidi mám ráda – i když s nimi třeba nesouhlasím nebo jim nerozumím –, ale pro mě je tohle strašně důležité a Hana to má,“ vysvětluje interpretka, která vyprávění vrstevnatého příběhu přirovnala ke hře na hudební nástroj. „Je to jako se učit hrát nějakou skladbu s tím, že hudebním nástrojem jste vy sami a partiturou je pro vás text. V partituře máte určitý rytmus, jistý význam a nějaký příběh. Totéž je v textu – máte slova, která nesou faktický význam, slova, která nesou emotivní náboj. Je tam za sebou třeba patnáct vět, které jsou jednoduché a úderné – to znamená, že se najednou prudce změní rytmus, jako kdybyste z tříčtvrtečního taktu přešla do pochodového rytmu. Pak to najednou skončí a vy se ocitnete v souvětí, které jde přes půl stránky a pointa je až na konci. Takže stejně jako u hry na hudební nástroj musíte zápis rozebrat, pochopit a interpretovat,“ prozrazuje herečka.
Nahrávku doprovází původní hudba utvářená volnými klavírními variacemi na skladby Vítězslavy Kaprálové (jež se v románu mihne coby jedna z postav), které reflektují náladu i tempo vyprávění a střídají intimní, jemná pianissima, mezi nimiž se na povrch derou intenzivnějšími crescenda i silné jednosměrné melodie, čerpající sílu z víry v lepší budoucnost a odrážející nezvratná rozhodnutí protagonistů.
