Mám rád staré, dobré, aristokratické pány s přiměřenými bříšky, prokvétajícími šedinami či začínající pleší, s lidskou muskulaturou, které nepřebývá hmota chybějící v mozku. Mám rád idylické příběhy A. C. Doyla, v kterých k akci dochází až v důsledku rozumové analýzy, ve kterých dúvtip vítězí nad silou, kultivovanost nad brutalitou a právo nad zločinem. Mám rád múzického logika a džentlmenského pozorovatele Holmese a snaživého, věčně nic nechápajícího doktora Watsona, který je vždy o trochu hloupější než nejhloupější čtenář.
A mám rád herce, kteří ke svému herectví nepřišli v anabolických posilovnách. Kteří hrají rozumem a citem a nepředvádějí supermanskou atletiku v běhu, střelbě, zápasu a lásce. Mám rád herce, kteří mají také rádi mé oblíbené staré, dobré, aristokratické pány.
Bylo pro mě ctí a potěšením, že jsem se při své divadelní a rozhlasové práci mohl potkat s Rudolfem Hrušinským a Milošem Kopeckým. A tak je pro mě tato čtrnáct let stará nahrávka zvlášť milým připomenutím kultury, ve které detektiv řešil hádanky rozumem, a ne pěstmi a herec hrál duchem a srdcem, nikoli trénovanou biohmotou. Staří pánové sice zemřeli, ale vracejí se, jsou s námi stále. Třeba i na tomto nosiči. Naslouchat jim není nostalgie, jen připomenutí, že svět se ještě zcela akčně nezbláznil. A tak, milý Watsone, odložte televizní ovladač, posaďte se a chvíli poslouchejte.
Dobrý den, pane Kopecký. Dobrý den, pane Hrušínský. Dobrý den, pane Doyle.
