Překypoval širokou společenskou angažovaností, propagoval reformu rozvodového zákona, prosazoval ochranné prvky do výstroje anglické armády a zasadil se o osvobození nevinně odsouzených lidí. Věnoval se mnoha sportům, byl vynikajícím hráčem kriketu, dobrým fotbalistou a dokonce automobilovým závodníkem.
Měl nepochybně dobrodružnou povahu. Ještě během studií se plavil jako zdravotník na velrybářské lodi, jako válečný dopisovatel prodělal vojenské tažení v Egyptě a později se přihlásil dobrovolně jako lékař do armády, s níž se účastnil búrské války.
Po smrti svého syna v první světové válce se vážně věnoval spiritismu a dokonce před svědky slíbil manželce, že jí po své smrti dá znamení ze záhrobí, aby tak vydal lidstvu věrohodné svědectví o existenci posmrtného života. Přestože toto svědectví nikdy nepřišlo, žije Conan Doyle dál díky příběhům Sherlocka Holmese.
Za svého života však Doyle svou popularitu spojenou s úspěchem Sherlocka Holmese vnímal spíše s trpkostí. Jeho ambicí bylo psát seriózní historické romány a Sherlock ho od této tvorby odváděl. V roce 1893 ho proto v povídce Poslední případ nechal zabít. Po deseti letech ho na nátlak čtenářů a vydavatelů znovu vzkřísil. V roce 1923 v eseji Pravda o Sherlocku Holmesovi napsal: „Věřím, že kdybych se nikdy nezapletl s Holmesem, jenž má tendenci zastiňovat má ambicióznější díla, má současná pozice v literatuře by byla významnější.“ Mýlil se, jeho neotřesitelnou pozici mu v dějinách literatury zajistil právě Sherlock Holmes a jeho detektivní případy.
Z nich vám tentokrát přinášíme dva příběhy: Opatské sídlo a Únos, který (pod původním názvem Škola v Priory) Arthur Conan Doyle zařadil mezi svých 12 nejoblíbenějších případů Sherlocka Holmese v anketě časopisu The Strand Magazine, na jehož stránkách se „sherlockovská“ legenda zrodila.
