Stará dáma vaří jed

„Stará dáma vaří jed je první z řady audioknih, které od Arta Paasilinny chystáme. Než jsme nahrávku připravili k vydání, autor bohužel definitivně uzavřel svůj vlastní epilog. V audioknize ale nadále žije jeho chytré rošťáctví, dar psát opravdu vtipné dialogy, vymýšlet absurdní situace, výborně je ,okecat‘ a s úsměvnou pointou z nich ladně vybruslit, občas ještě s lehce mravokárně pozdvihnutým ukazováčkem. Stará dáma navíc díky zpracování v podání dvou výrazných narátorů text v dialozích krásně probouzí, promítá do prostoru v hmatatelné perspektivě a staví na kontrastu s niternějšími pasážemi, které v monolozích protagonistů ukazují, jak empatický pozorovatel cvrkotu života tenhle spisovatel byl a jak intenzivně vnímal skrytý tep pohnutek a motivací,“ uvedl Martin Pilař, ředitel vydavatelství OneHotBook.
 

„Román jsem před natáčením znal, protože hraju v představení Divadla Viola, které režírovala Lída Engelová a které je dramatizací knihy – a tu dělala režisérka audioknihy Jitka Škápíková. Právě to, že jsme se takhle potkali nad skvěle napsanou groteskou, bylo jedním z důvodů, proč jsme chtěli audioknihu natočit. Arto Paasilinna je velice známý spisovatel; vydává se i u nás, ale je to kultovní autor zejména pro Finy. Je to velice vtipná knížka, která reaguje na současné problémy, jež vnímají nejenom Finové, ale i my – rozpor mezi mladou generací a seniory v důchodu, nevybíravé chování mladých vůči zestárlým… Celé je to ale podané s velkou nadsázkou a humorem,“ líčí Jan Zadražil, který se v audioknize chopil „záporných“ partů, tj. nevděčného synovce a jeho vykutálených kamarádíčků. Milena Steinmasslová, představitelka audioknižní „staré dámy“ k tomu uvedla: „Já knížku neznala, takže jsem byla ráda za příležitost si ji přečíst. Někdy v polovině jsem si začala říkat: ,Doufám, že to směřuje k tomu, že jim ta babička naklepe zadek.‘ Protože pokud to bude, nedej bože, realistický román, tak to budu hodně špatně snášet. Závěr a druhou půlku jsem si tedy výrazně užila. Vzhledem k tomu, že se pomalu blížím do věku té stařenky, nejsem z pozice svých let zrovna zastáncem jednoduchého řešení, že tento svět není pro staré. Myslím si, že tenhle svět není možná pro slušné a bezbranné a je vlastně jedno, v jakém věku jsou. Takže pro mě nebylo důležité, že seniorka naložila mlaďochům, ale že to nandala třem sígrům, že slušnost nezůstala bezbranná.“ Jan Zadražil přizvukuje: „Je fakt, že ti kluci jsou esence bezohlednosti a do toho dokážou být dotčení tím, jak je k nim svět nespravedlivý. Tahle kombinace absolutní neempatie a opravdového grázlovství s pocitem, že oni jsou obětí doby, je tak typická. Setkávám se s tím docela často. Lidé, od kterých bych čekal, že začnou trochu přemýšlet o tom, jestli náhodou zlo, které se jim – aspoň z jejich pohledu – děje, není jenom tím, co se jim vrací za vlastní činy. Nejen že to nereflektují, ale ještě jsou schopní cítit se ukřivdění, že je k nim svět nespravedlivý. To je jedna z univerzálních věcí, které autor dokázal vystihnout. Ten druh lidí a povah, kteří žijí i mezi námi, rozhodně ne jenom ve Finsku.“ A jeho herecká kolegyně k tomu ještě dodává: „Je tam hodně momentů, kdy je realita popsaná způsobem, který vás rozesměje. Černá komedie, jak ji člověk zná třeba z filmů nebo ze starší literatury, dováděla stávající situaci za hranici reality, současná černá komedie tu realitu popisuje způsobem, abyste se z ní nezbláznili.“

Nahrávku v režii Jitky Škápíkové doprovází původní hudba, které netradičně vévodí vrstvená basová linka, obstarávající nenápadnou melodií spojovací prvek mezi většinou předělů. K poklidně bublající baskytaře se v harmonii přidává tradiční finský strunný nástroj kantele (finská citera), který ve vysokém tempu rozehrává zběsilou jízdu s akcentem na finské lidovky, na několika místech pak souhru navíc nakopne bytelně naboostrovaná a rozšklebená „elektrika“.