Příběh rodiny je v románu vypravován trojhlasně, slovo postupně dostávají opuštěná matka, záletný otec i traumatizované, nyní už dospělé děti. Každý má svou pravdu, svou vinu, svá příkoří, svoji pomstu. Jejich společný příběh se v trojdílné struktuře nerozpadá, je naopak hutný, sevřený, bolestně intimní a stahuje se jako smyčka či jako klička na tkaničce kolem jádra tvořeného úvodní otázkou. Autor jde ve výrazově silném a stylisticky střídmém textu až na dřeň, rozkládá a opět skládá tradiční rodinu v kontextu změn společenského klimatu Itálie od šedesátých let po dnešek, aby mistrně předvedl neustálé pnutí mezi nároky – osobní svoboda, realizace, štěstí – a povinnostmi, mezi sobectvím a velkorysostí, mezi prohřeškem a odpuštěním, mezi rolí viníka a rolí oběti, pnutí, které v lůně rodiny – navíc poznamenané rozkladem tradičních hodnot, sexuální revolucí a ženskou emancipací – neustále, i když často vskrytu probíhá.
Byl jasný, studený dubnový den a hodiny odbíjely třináctou. Winston Smith, s bradou přitisknutou k hrudi, aby unikl protivnému větru, rychle proklouzl skleněnými dveřmi věžáku na Sídlišti vítězství. Ne však dost rychle, aby zabránil zvířenému písku a prachu vniknout dovnitř... Těmito větami začíná slavný antiutopický román anglického spisovatele George Orwella – jeden z pilířů literatury…
