Příběh ženy, která se rozhodla vzepřít panujícím konvencím, je vyprávěn v několika perspektivách, které posluchačovu sluchu zprostředkují čtyři interpreti. „Když jsme vybírali představitele čtyř vypravěčů, snažili jsme se stavět na kontrastech. O ztvárnění hlavní postavy, jejíž part se pohybuje výhradně ve snové rovině, jsme požádali herečku Martinu Krátkou, která má nádherný hlas a velmi citlivý a zároveň plastický projev. Její manžel měl naopak působit tak trochu jako ,arogantní blb‘. On sám se totiž hned na začátku charakterizuje takto: ,Nerozčiloval ji ani můj vystouplý pupek, který mi začal růst už před třicítkou, ani vyzáblé nohy a předloktí, na kterých se mi přes veškeré úsilí nepodařilo vytvarovat svaly, ani malý penis, který byl skrytým zdrojem mého komplexu méněcennosti.‘ Vybrali jsme Filipa Kaňkovského a hned na začátku natáčení jsem se mu za tuto typovou volbu omluvila,“ směje se Jitka Škápíková, kmenová režisérka vydavatelství OneHotBook, která měla titul Vegetariánka na starosti. A dodává: „V kontrastu k němu stojí švagr vegetariánky, charismatický umělec s velkým osobním kouzlem. Takový člověk by měl mít hluboký, sametový a sexy hlas. Kdo jiný ho mohl ztvárnit než Marek Holý? A když jsme u těch kontrastů, Zdeňka Žádníková Volencová jako hodná a obětavá starší sestra interpretuje poslední třetinu textu coby zrcadlový obraz vegetariánky, která se rozplývá v impresivních obrazech. Snad si posluchači tento kvartet hereckých kreací užijí stejně, jako jsme si ho užívali při natáčení.“
„Vegetariánka se mi zalíbila na první čtení. Je to nevšední text, má velmi osobitou poetiku, křehkost i značnou bizarnost. Navíc měl štěstí na dobrý překlad. Text jsem hltala fascinovaně od jednoho surreálného obrazu ke druhému. A po přečtení mi zůstal silný zážitek, který se těžko popisuje slovy, a který ještě navíc umocňuje vhled do jiné kultury. Pokud čekáte racionální úvahy na téma, zda jíst či nejíst maso, sáhněte raději po něčem jiném. Ve Vegetariánce totiž najdete mnohem víc. Vegetariánka je v prvé řadě několikanásobná metafora. Pro mě je to v prvé řadě metafora tragédie člověka, který se chce odlišovat v totalitní společnosti. Ale pokud se necháte textem vtáhnout, budete odkrývat další a další roviny a vrstvy a budete si to užívat,“ popisuje svůj osobní pohled na příběh režisérka Jitka Škápíková. Herečka Zdeňka Žádníková Volencová k tomu doplňuje: „Při četbě se mi vybavil text s názvem Čtyři dohody o tom, jak na stejnou situaci nahlížejí různé osoby, jež jsou součástí společného příběhu, který ukazuje, že to, co je pro jednoho utrpením, může být pro druhého vysvobozením. Opět jsem se přesvědčila, že zůstávat žít v iluzích nebo vztahových provizoriích je pro lidskou duši nezdravé a vysilující.“
A jak každá z narátorek vnímala „svoji“ postavu? „Připadalo mi, že je to velmi subtilní bytost, s velmi imaginativními představami, které jsou hodně syrové – jsou to takové zvláštně kruté obrazy. Jako kdyby to byla žena, kterou honí vlastní sny,“ charakterizovala Jonghje herečka Martina Krátká. Její sestru Inhje ztvárnila Zdeňka Žádníková Volencová, která o roli prohlásila: „Bavila mě právě proto, že její povaha se diametrálně liší od té mé. Jediné, co máme společného, je asi praktická stránka péče o druhé. Vzhledem k počtu svých dětí dělám velmi často různé svačinky, balím a vybaluji batohy, hasím teploty, prostě starám se… ale na rozdíl od ,své‘ hrdinky tím nijak netrpím. Naopak mě velmi iritovala její až absolutní odevzdanost osudu, snaha o nepřekročení hranice svého stínu… Já už bych na jejím místě bojovala a rvala se o změnu. Nejobtížnější a zároveň nejzajímavější pro mne bylo ,najít‘ hlas těch několika postav tak, aby souzněly s textem a významem. A zároveň za pomoci režisérky korigovat míru exprese u vypjatých vnitřních monologů a snů. Prostě abych to ,nepřeťápla‘ a vydržely mikrofony i bubínky posluchačů.“
Nahrávku doprovází původní hudba, v níž akordy piana vyrývají sevřené a utlumené melodie v souhře s melancholickou příčnou flétnou, prolínají se éterem s elektronickým ambientem a naléhavost zdůrazňují údery do činelů. Jednotlivé kapitoly a části příběhu oddělují švitořivě vysoké tóny pádících kladívek piana, které chvatně dobíhají zadýchané struny korejské kajagumy. Jinde už doznívají samotné a pak rozvibrované, o poznání temnější, prosakují v bezkrevném rytmu pentatonickou stupnicí a nakonec postupně odkapávají v indiferentní zvukový šum.
