Výjimečnost autorovy osobnosti spočívala už v tom, že na rozdíl od svých současníků na evropských trůnech, kteří nedovedli číst ani psát, byl Karel Lucemburský člověkem nesmírně vzdělaným, vystudoval pařížskou Sorbonnu a plynně hovořil i psal v pěti evropských jazycích. Své vladařství pojímal král Karel IV. v duchu teorií sv. Augustina jako službu a v souladu s tím se snažil vykonávat i své „řemeslo královské“. Bohaté životní osudy a zkušenosti z mládí se rozhodl zachytit proto, aby postavil před oči svých nástupců „zrcadlo knížecí“, tedy jakési výchovné resumé bouřlivých dobrodružství, prokládaných teologicko mravními úvahami. Píše také nesmírně zajímavě o svých věšteckých schopnostech.
Jan Kačer čte Vlastní životopis v dokonalém souznění s Karlovým vynikajícím dílem literárním, historiografickým i vladařským. Na tuto slavnostní četbu navazuje rekonstrukce hudebních kompozic mnohotvárné podoby hudby doby Karlovy, pro niž je charakteristické dynamické pronikání nových výrazových struktur. Styl hudby komponované v pařížské katedrále Notre Dame či podoba tzv. ars nova a hudby italského Trecenta zdomácněly v Čechách v kratších písňových formách, oblíbených v klášterech, mezi studenty a kleriky pro svůj energický modální rytmus a muzikantské pohrávání s jednotlivými hlasy. Pronikl i do taneční a populární hudby, studentských koled a světských milostných písní. Pozoruhodná demokratičnost hudební kultury doby Karlovy se projevuje i v písních duchovně lyrických, v nichž se prosazovala vedle latiny stále více čeština. Soubory Symposium musicum a Pražští madrigalisté představují tuto mnohotvárnou podobu středověké hudby a písní s dobovými nástroji v zasvěcené interpretaci.
