Michal Exner působil na čtenáře ve své době nepochybně jako zjevení. Elegán s kapesníčkem upraveným zřejmě i v kapsičce pyžama, inteligentní diskutér, lamač ženských srdcí a majitel mercedesu kabrioletu. Někoho takového byste patrně mezi tehdejšími kriminalisty nehledali, takoví bývali spíš na druhé straně zákona, ovšem o to nadšeněji Exnera čtenáři přijímali. Příběhy s kapitánem Exnerem v hlavní roli pravda s postupující normalizací poněkud jalověly, narážek na režim ubývalo a přibývalo soudruhů, Erbenův vyšetřovatel si však stále držel svou šviháckou eleganci, nadhled, ironii a vtip.
Michal Exner a jeho dva pobočníci Vlček s Beránkem vstupují do příběhu ve chvíli, kdy na archeologické konferenci dojde k napadení a sebevraždě a na vykopávkách je objevena mrtvola, která rozhodně nepatří do archeologického portfolia. A to znamená, že se nonšalantní hrdina detektivek Václava Erbena opět ocitá ve společnosti nezapomenutelného enfant terrible archeologické komunity dr. Soudka, který mu bude v ledačem nápomocen. I když, pochopitelně, nerad. Dialogy Exnera a Soudka patří přesto k tomu nejlepšímu, co Vražda pro Zlatého muže nabízí.
Kniha vyšla v přetěžkém roce 1969, tedy v roce, na jehož konci nad občany ČSSR definitivně spadla klec. Text knihy však vznikal ještě v době plné nadějí a je to na něm znát. Užijme si tedy bonvivánského vyšetřovatele Exnera, kulatého Beránka s černým notesem, hubeného Vlčka s vyhaslou dýmkou a trochu toho vraždění. A kdo že je vrah? To, jako na začátku každé detektivky, ví „jen Bůh a svatý Václav“.
