„Původní příběh si může dovolit být v jistém smyslu drsnější, než film mířící na široké publikum. Adler-Olsen se nesnaží nijak relativizovat či snižovat vinu protagonistky druhé linie příběhu, kterou neváhá ukázat jako nelítostnou sociopatku, jíž ovšem osud po mnoha peripetiích dotlačil ke zdi. V audioknize je také daleko výraznější zábavné pnutí mezi oběma vyšetřujícími parťáky; právě humor je totiž kořením, které autora odlišuje od ostatní severské krimi. Rozhodně má tedy smysl si pro plnohodnotný zážitek detektivku vychutnat jak v audiu, tak později na filmovém plátně,“ tvrdí redaktorka vydavatelství OneHotBook Šárka Nováková.
Přestože by Carl Mørck z oddělení Q po dovolené ve své sklepní kanceláři nejraději klimbal nebo luštil sudoku, zaujme jej složka, kterou kdosi nechal na jeho stole. Dvacet let starý případ brutální vraždy sourozenců, kterého se spis týká, sice už byl uzavřen, na pachatelově přiznání však cosi nesedí. Stopy vedou k někdejším studentům elitní internátní školy, z nichž mezitím vyrostli úspěšní a slavní podnikatelé. S výjimkou dvou z nich: Bjarne Thøgersen je ve vazbě, neboť na sebe vzal vinu za zmíněný zločin; Kirsten-Marie Lassenová řečená Kimmie žije ve skrytu na okraji společnosti, jelikož má s bývalou partou nevyřízené účty. Je možné, že zrůdný skutek tehdy spáchala celá skupinka zbohatlických dětí? A že tihle sadističtí prominenti vraždí a týrají další oběti dodnes, chráněni hradbou finančního a politického vlivu? Navzdory nesouhlasu vedení se Carl se svým svérázným asistentem Asadem a prostořekou Rose coby novou sekretářkou pouští do propojování souvislostí s nevyjasněnými přepadeními či zmizeními.
„Carl Mørck je prototyp v osobním životě dost tvrdě zkoušeného muže, ale velkého profesionála. Je to typ připomínající třeba Schimanského z Místa činu ̶ člověka poměrně hodně poznamenaného životem, který však své drsné zkušenosti zúročuje ve své práci,“ popisuje hlavního hrdinu vypravěč celého příběhu Igor Bareš, který si náladu autorových příběhů nemusel od doby, kdy pracoval na prvním dílu, nijak připomínat. „Při přečtení první nebo druhé stránky Zabijáků se mi okamžitě vybavily tytéž pocity jako předtím. Minule jsem zkrátka zvolil nějakou formu a táž forma se mi vybavila i teď, což jen dokazuje, že jsem tenkrát ʹsáhnulʹ správně,“ líčí herec. A dodává: „Když jsem četl Ženu v kleci, brzy jsem si intuitivně uvědomil, jak různým tempem, nebo tónem a intenzitou prožitku odlišovat dvě různé dějové linie. Něco se dá přečíst víc informativně, ale něco je třeba uchopit za postavy a snažit se to s nimi prožít. Když interpret vyprávění zpřítomňuje a když má na děj prostřednictvím postavy nějaký názor, samozřejmě také lépe udrží pozornost posluchače. Ale to všechno s sebou nese samotný text. Považuji se za citlivého člověka, a pokud ve mně to, co čtu, vyvolává nějakou emoci a pokud jsem přesvědčený o tom, že je to ta správná emoce, tak nejsem skrblík a snažím se ji posluchačům předat.“
Nahrávku doprovází dramatická hudba zaznívající vždy na úvod každé kapitoly, jejíž motivy navozují tísnivou atmosféru umocněnou emotivními tóny piana.
