Dana a Emil Zátopkovi mi pomáhali, už je to dávno, skoro čtyřicet let, propagovat hnutí Buď fit. Ve šťastné chvilce se zrodil nápad seznámit je se spisovatelem Františkem Nepilem, v mládí talentovaným atletem Sparty, v pozdějším věku zapáleným rekreačním běžcem. Osvícení během, skvělí vypravěči, mohli by si rozumět. Na jaře 1988 jsme se sešli u Nepilů na proslulé chalupě ve Stradonicích. Krátce trvalo zdvořilé vykání a formální oslovování. Paní a pánové brzy zmizeli, zůstali Dana, Zdenka, Emil a František. Důmyslný akvadukt ve stráni na zahradě ohromil všeuměla Emila, nádherné kraslice paní Zdeny zase Danu. Nenápadně jsem nahrával.
Zrodilo se přátelství. Zátopkovi věnovali Nepilovům keř špendlíku, František obratem zhotovil štítek, do dřeva vlastnoručně vypálil pyšné oznámení, že to je dar olympijských vítězů. U Zátopků Nepilovi obdivovali Danin vítězný oštěp z olympijských her v Helsinkách, jejím chotěm zručně přetvořený v prachobyčejný smeták. Společně probírali taje esperanta, i Holka modrooká se dá tím umělým jazykem zazpívat, předváděl Emil. Život s ním byl vskutku veselý, jak mi Dana později vyprávěla v rozhlasovém cyklu Tisíc příběhů. A František se pochlubil, že také běžel na prvním stadiónu světa v Olympii, že doběhl první, protože utíkal sám, dokonce třikrát, než manželka pořídila snímek, a ještě k tomu omylem v protisměru…
V populárním nástěnném telefonním seznamu u Zátopků byli Nepilovi zapsáni do I. kategorie: „Volají kamarádi!“
