„Zažil jsem v sobě pravého malíře až ve chvíli, kdy mi chyběly zuby a dech.“
Příběh bludného Holanďana Vincenta van Gogha (1853–1890) je tragédií zádumčivého génia, jehož houževnatost zašla daleko za snesitelnou mez. Když opustil místo ve strýcově galerii a coby laický zpovědník flanderských horníků rozvinul vlastní malířské vlohy, začala se psát jeho kalvárie rámovaná soustavným nepochopením a bojem o holou existenci. Zapomínal totiž, že i umělec tvořící z ryzího přesvědčení – tedy po svém a nehledě na dobový vkus – musí být z něčeho živ.
V tom nemínil slevit, a byl tudíž doživotně odkázán na dobrodiní bratra Thea dokonce i poté, co spolu z pragmatického Nizozemska odjeli do Francie. V zemi malířům zaslíbené nejdřív Vincent s pařížskými bohémy hledal pravdu v umění nad absintem a v Provenci pak objevil potenciál tamních ostrých barev. Jenže podcenil zrádné stíny přetavující vášeň v posedlost…
Stoneův záznam desetiletého tvůrčího zápasu postimpresionisty, který stál u zrodu moderní malby, nahlíží do zmučené duše zahnané až na poušť šílenství. Vrcholné dílo amerického životopisce přibližuje van Goghovy nenaplněné lásky, dramatická přátelství i tlak vnitřních démonů, jimž poustevník vzdorovat nedokáže. Může pouze malovat. Jen na francouzském jihu z tohoto přetlaku vytrysklo přes tisíc obrazů, z nichž se za malířova života prodal jediný, nicméně už za další dekádu se ukázalo, jak krutě se snobští znalci mýlili.
Dnes je van Goghovu odkazu zasvěceno celé muzeum a za jeho obrazy se platí stamiliony. Byť sám za svou přecitlivělost zaplatil daň nejvyšší, svět dávno s pokorou uznává, že z jeho pláten sálá vnitřní svoboda tak nadčasová, až se z toho publiku tají dech.
