„Zasadit detektivní příběh do romantického prostředí středověku mě lákalo z několika důvodů. Kromě originality bylo hlavním důvodem, že příběh zločinu, sám sebou dobrodružný a romantický, nabude mnohem větší pravděpodobnosti, jsou-li jeho nositeli rytíři, lapkové a středověcí dobrodruzi, než kdyby se odehrával v střízlivém ovzduší moderní doby. K zvýšení věrohodnosti ovšem ještě přispěje, jsou-li se smyšleným dějem promíšeny skutečné události a osoby. Snažil jsem se prostě dát příběhu co nevěrnější historické pozadí.“ Tak výstižně popsal svoji autorskou metodu spisovatel Radovan Šimáček, aniž tušil, že detektivky s historickým námětem budou jednou patřit k vyhledávaným žánrům. V roce 1941, kdy jeho kniha vyšla poprvé knižně, byla historická detektivka – a to nejen v české literatuře – rozhodně něčím neobvyklým a ojedinělým. Ne náhodou se Šimáček obrátil k historickému námětu právě v letech okupace. Činili tak i jiní autoři. Příběhy z českých dějin byly čtenáři vyhledávané a posilovaly v nich okupanty potlačovanou národní identitu. Další Šimáčkova historická detektivka Krev a pivo byla už cenzurou zastavena a vyjít mohla až po válce.
Doba Jana Lucemburského, do níž Šimáček příběh zasadil, ho jistě lákala jako čas vyhroceného sporu české šlechty s panovníkem, v němž nebylo nouze o dramatické události a výrazné charaktery. Svůj příběh otevřel rokováním šlechticů, kteří do Zlenic přijeli na pozvání hradníhopána Oldřicha, aby tu vyřešili své spory. Oldřich ze Zlenic je však téže noci zavražděn a největší díl podezření padá na jeho syna Jana. Jak se však vrah mohl dostat ze zamčeného pokoje? Takovou záhadu můžerozluštit jen Janův přítel Petr Ptáček, mladý šlechtic ve službách jednoho z nejmocnějších velmožů Viléma Zajíce.