Nebýt nedlouhé zmínky v prastaré kronice tak řečeného Fredegara, možná bychom ani nevěděli, že francký kupec a později první známý český král vůbec existoval. Dokázal, co nikdo před ním a málokdo po něm – sjednotit naše předky, dát zemi pevné postavení mezi evropskými královstvími, získat jí respekt a celých třiatřicet let v jejím čele moudře vládnout. Jaká ale byla jeho životní pouť, prostředí, které tu nalezl, kudy se ubíraly jeho myšlenky a smělé plány? A kterak se žilo v době před čtrnácti stoletími, kdy byli obyvatelé dnešních Čech, Moravy a části Rakouska ohrožováni Avary, než se pod Sámovým vedením spojili a stali se svobodnými a posléze i svornými?

Jen málokterý panovník bývá všemi tak zavrhován. Osobnost posledního Lucemburka na českém a posléze i římském trůně byla však mnohem složitější. Co vlastně můžeme Zikmundovi vyčítat? Jednal opravdu tak nečestně? Byl to křivopřísežník? Husův vrah? Anebo zachránce Evropy v době vícepapežství? Od svých prvních politických krůčků musel vybojovat bitvy, o něž nestál, přičemž měl za nepřátele ty, kteří mu měli pomáhat. Chtěl také nastolit řád, který zemi tolik chyběl, což se mnohým nezamlouvalo. „To, co Karel vytvořil, Václav zakrátko rozkotal a připravil tak vlastně půdu pro husitské bouře, které nepřežil. Dobu Zikmunda líčím ještě před jeho nástupem na český trůn až po bitvu u Lipan, kdy už se zdálo, že to bude dobré, jenže nebylo,“ nastiňuje spisovatel Josef Bernard Prokop.