Děda se svým malým vnukem Noahem sedávají pravidelně na lavičce a povídají si. Mluví spolu o všem a o ničem: o vesmíru, o životě, o babičce, když ještě byla mladá a když se do ní děda zamiloval. Jenže vzpomenout si je čím dál těžší. Vzpomínky se prolínají, vynořují a zase mizí, omamně voní po hyacintech, jako voněla jeho žena. Co když si ji už nikdy nedokáže vybavit? „Jak mu mám vysvětlit, že ho opouštím dřív, než umřu?“ ptá se v duchu stárnoucí muž vzpomínky své ženy na to, jak připravit vnoučka na postupující degeneraci své mysli. Uvědomuje si, že jeho svět se pozvolna mění a on se pomalu bude muset rozloučit…
