Pavla Horáková

Pozoruhodný dialog dvou vyprávěcích hlasů, které dělí více než sto let. Z naší přítomnosti se ozývá učitelka Anežka, která se snaží vyznat ve vlastních zmatcích i v nepřehledné době. Zároveň přemýšlí nad rukopisnými paměťmi moravské venkovanky Kateřiny, svérázné, sebevědomé ženy, která nedostatek formálního vzdělání vynahrazuje vrozenou bystrostí a vnímavostí. Mezi mnoha tématy, jež obě roviny vyprávění spojují, vyniká jedno: fascinace, kterou obě ženy pociťují tváří v tvář Vídni, tomuto zvláštnímu amalgámu světáctví a provincialismu, hektické současnosti a nostalgie po nenávratně uplynulé minulosti, cizího a důvěrně známého – a svého času také druhému největšímu českému městu.

Vědkyně z Ústavu mezioborových studií člověka, třicátnice Ada Sabová, už má leccos za sebou, tudíž není prosta jistého cynismu, či spíše poučeného sarkastického vnímání světa, lidí kolem i sebe samé. Na pozadí pátrání po zmizelém synovi své kolegyně zaznamenává a reflektuje zdánlivé nahodilosti, za nimiž tuší zákonitost a provázanost. Pro všechny tyto jevy hledá zastřešující definici, svou „teorii podivnosti“, ale zjišťuje, že nekonečnou spletitost světa rozumem neuchopí. A zatímco společnost kolem ní čím dál více lpí na vyprázdněných pravidlech, Ada její struktury jednu po druhé opouští a vydává se vstříc svobodě.