Amélie, dívka z titulu knihy, totiž má sice dvanáct let, ale už celých 122 roků. Je chladná, vlastně mrtvolně chladná. Žije s matkou, také mrtvou, ve starém opuštěném domě, ve tmě, bez přátel, bez možnosti s kýmkoliv komunikovat. Až jednoho dne potká Markétu…
Rodící se přátelství mezi dívkou Markétou a stejně starým duchem, Amélií, pohání děj kupředu, neboť obě poněkud své kamarádství před matkami/světem tají. Zdá se navíc, že mezi ně vstoupí další elementy, které mohou poklidnost dní rozvrátit.
Textu se v letošním létě chopila režisérka a producentka Naďa Dvorská a vzniklo dvě a půl hodiny dlouhé zvukové zpracování, kdy každé z postav (těch není mnoho) se chopil jiný herec, herečka. Při poslechu si dost možná potvrdíte, že kniha se pro načtení hodí. Neobsahuje komplikovaná souvětí, naopak staví na krátkých až úsečných dialozích a literárně skromných vnitřních úvahách a komentářích hlavních dvou hrdinek. Je těžké říci, která z nich je tou ústřední, vlastně bychom to nemuseli ani řešit. Obě mají vyvážený prostor, obě během děje začneme chápat, lépe poznávat, i když – jaksi přirozeně – nám může být bližší živá Markéta, už pro reálnější starosti.
Obě protagonistky, Nikola Votočková a Vladana Drvotová, mají zkušenost jak z divadla, tak televize, k postávám se jejich hlasy hodí a ustály i určitou míru naivnosti, která se s textem pro dívky pojí. Nikola Votočková se ubránila přílišné nešťastnosti ze svého nebytí a Vladana Drvotová vkusně namixovala schopnost se nadchnout a radovat se vzdorem, naštvaností či smutkem. Rolí jejich matek se chopily profesionální herečky, prostoru jim však mnoho dáno nebylo, proto se v podstatě hraní omezuje na tu více, tu méně dlouhé napomenutí či reakce na dialogy Amélie a Markéty. Mimochodem, čím se prostor u dalších postav zmenšoval, tím hůře čtení/hraní dopadlo. Zvláště pak u pana Pelce (František Špergr) je mluvené slovo až směšně neživotné. Je otázkou, zda to lze přičítat za vinu pouze herci (či režii), nebo samotnému textu, který panu Pelcovi dává bez dramaturgické přípravy do rukou záchranu Amélie a její maminky, respektive Markéty a její matky.
Hudby i celkové hudební režie se chopil Dan Fikejz, který zvolenou kompozicí i nástroji odděluje živý normální svět od toho nereálného, posmrtného. Osobně mi ty všelijaké zpěvy a popěvky, které utváří hudební nit, spíše vadily, snad pro přehnanost “duchařiny”, která pak zněla jako ozvěna laciné Yamahy.
Samozřejmě, že mnohem lépe by se hodnotila (audio)kniha zástupkyni cílové skupiny, mne může řada věcí minout. Přesto mám z poslechu přednostně dobré dojmy a jsem i zvědavý, jak dopadne filmové zpracování látky, které se údajně nyní připravuje.
