Dokonalou realističnost postav a psychologických procesů probíhajících v nich i navzájem mezi nimi můžeme vnímat díky sepjetí sil interpreta Pavla Soukupa a režiséra Michala Bureše. Phillip Roth vede zahájení komplexní dějové šachové partie románu Americká idyla na setkání spolužáků po desítkách let na půdě Weequahické střední převážně židovské školy v Newarku, aby nechal vypravěče vzpomínat na vždy a ve všem úspěšného spolužáka Švéda Levova. A postupně vstupovat do tragédie jeho rodiny, kterou důsledně fabuluje. Zná fakta: Švéd si vzal za ženu Miss New Jersey, převzal továrnu na rukavičky po svém otci a mohli žít šťastně až do smrti. Jejich dcera však spáchala bombový útok na obchod Hamlin‘s, který sloužil také jako pošta, a to v pouhých šestnácti letech. Jak se to jen mohlo stát, uvažuje stárnoucí spisovatel, uvažuje do plastických detailů a neopomíná nám stále připomínat, že realitu rekonstruuje, a to větou: „Takhle nějak to mohlo být.“
Toto opakování je ústy Pavla Soukupa pokaždé křehčí a zní stále jaksi zranitelněji a se znatelnějším otazníkem. Soukup musel v Americké idyle rozestřít křídla veškerého svého herectví, aby obsáhl výrazově odpovědi na to, proč to s americkým snem ani s rodinou Levovových nemohlo dopadnout dobře, přestože takové odpovědi nejsou nikdy dostačující. „Život je velmi krátká doba, po kterou jsme naživu,“ říká Meredith Levovová, zvaná Merry, což znamená šťastná a veselá. Merry je však všechno jiné než to. Právě její projev, projev dítěte s řečovou vadou, předčasně a příliš inteligentní bytosti zničené vlastními ideály, ovládl Pavel Soukup s přehledem mistra.
Vedle přehršle vedlejších rolí je to také samozřejmě postava Švéda Levova, která z herectví interpreta vystupuje s dojemným zoufalstvím otce, neschopného pochopit své dítě, což vede ke zpochybnění veškerého jeho světa, v důsledku čehož v podstatě zahyne. Vyjádřit pochybnosti, které se jako žíravina vpalují do mysli i posluchači, se Soukupovi podařilo s monumentálním účinkem ve finále románu, v němž Švéd sleduje povrchní řeči svých přátel, rodičů a manželky na zahradní party, nevěří ničemu, nemá se na koho obrátit a zůstává se svou bezmocí totálně sám. Ví sice mnohé o výrobě rukaviček, ale rukavice jeho života, kterou si navlékl, je mu těsná a nezajišťuje komfort ani sociální status. Právě generační konflikt je tím, co činí román aktuálním.
Další vklad audioknihy tkví v poutavém podání rozvleklých popisů například právě výroby rukaviček, které udržuje naši pozornost díky interpretově zaujetí. Nu a nebyl by to Phillip Roth, kdyby neuváděl částmi textu do rozpaků, pocitů studu až zhnusení, jaké mnoho čtenářů Portnoyova komplexu odradily od jeho dalšího díla. Roth se nevyhýbá ošklivostem života či rozporuplným projevům sexuality, ale ani se v nich nevyžívá, a bez nich by jeho výpověď nebyla kompletní. Právě takovým scénám je nutné interpretací věnovat zvláštní cit, aby jejich výsledkem nebyla jednoznačná karikatura s perverzním podtextem, ale jednoduše naplněný záměr vyjádřit celistvé lidství. A z toho plynoucí poznání, že o svých blízkých nevíme nic.
