Gaiman svou knihu koncipoval jako potměšilou fresku americké religiozity. Číst se dá i jako deník umanutého britského spisovatele, který v Novém světě vidí, co ostatním zůstalo skryto. Popisuje archetypální sny jako pavučiny pokrývající rušná americká velkoměsta i ospalé zapadákovy. Nikdo z těch, kdo vstoupili na tento kontinent, ať už jako dobyvatelé, zvědavci, otroci či zoufalci, nepřijeli bez víry. Bez ní se nedá přeplout moře, bez bohů nelze přežít kruté zimy, samotu, odtržení od krajanů. Jenže časem jsou bohové domoviny na obtíž, směšní ve své důležitosti.
V jednohlasé nahrávce se Kajetán Písařovic sám vydává na téměř čtyřiadvacetihodinovou road movie, aby nám popsal, co v Americe z těch kdysi tak mocných bohů živících se krvavými obětinami zbylo a kdo je nahradil. Není jen Stínem, vypravěčem a nedobrovolným prostředníkem bohů, promlouvá též hlasy božstev s kořeny skandinávskými, východoevropskými, africkými či indickými. Je konfrontován s duchy indiánských kmenů i s novodobými modlami Američanů. A každý z nich mluví jinou angličtinou, často lámanou, s těžkým přízvukem.
V překladu Ladislavy Vojtkové se z angličtiny stává čeština, ve které se obtížněji odlišují jazykové nuance. Nejsme zvyklí poslouchat Indy či Islanďany, jak se trápí se záludnostmi češtiny. Oporu máme snad jen pro ruštinou podbarvené promluvy slovanského boha temnoty Černoboga a trojice sester. Jenže tady se nám zas do mysli vkrádá podezření, zda by Zorja Jutrenjaja, Zorja Večernjaja a Zorja Polunočnaja neměly být spíš Jitřenkou, Večernicí a Půlnočnicí.
Nakonec to však není výslovnost, co narátora nechá na holičkách, ale charaktery postav. Písařovic disponuje lehce zastřeným hlasem, který umí zdrsnět, sarkasticky se odpíchnout nebo stařecky zpomalit. Propůjčí tak příhodný hlas Stínovi, propuštěnému vězni s nejasným posláním, ale i jeho novému zaměstnavateli Středovi, podvodníkovi mytických rozměrů. Gaiman však modeluje další a další figury, které vstupují Stínovi do cesty, a každá z nich si nárokuje vlastní nezaměnitelné entrée. To se však nepodařilo dodržet a publikum se tak může v pestrobarevném panteonu ztrácet.
Jenže bohové tu nejsou od toho, aby se každému odkryli, vyložili na stůl karty a ukázali své ID. Skrývají se a mlží, proplouvají časem, zkracují si vzdálenosti po pěšinách ležících za horizontem lidského vnímání. Chaos je jejich průvodním znakem a audiokniha, podobně jako kniha, nemá svolení předčasně je demaskovat. Gaimanův jazyk je opojný, plný překvapivých obrazů, přirovnání a trefných postřehů. A i na popleteného posluchače čeká okouzlení z rafinovaných odkazů a iluzionistických triků.
Mýty se překrývají, občas si dokonce protiřečí a z obdobně zmatečných trajektorií povstávají i Američtí bohové. Nechtějí být usvědčeni, identifikováni a zařazeni, touží být uctíváni. Pro setkání s božským připravuje půdu doprovodná hudba od Kittchen – hymnická, proměnlivá, propletená kvílením větru a vzdycháním duší zemřelých. Nespoléhejte na televizní seriál, síla bohů je ukrytá v magii správně vyslovených slov.
