Je třeba si říct, že zatímco Tajemný protivník poprvé vyšel v originále v roce 1922 coby roztomilá a otevřeně aluzivní hříčka, kterou si Agatha Christie dopřála, aby si odpočinula od „vážné“ detektivky a příjemně se pobavila, Dům u kanálu se ke čtenářům poprvé dostal o celých šestačtyřicet let později. V onom dlouhém mezidobí spatřily světlo světa dva případy této zábavné pátračské dvojice, konkrétně Zločiny pro dva a již zmiňovaný válečný příběh N či M? Od jeho vydání ovšem uteklo ještě dlouhých sedmadvacet let, než se v roce 1968 Tommy a Pentlička opět pustili do dalšího vyšetřování, a to tajemného zmizení jedné stařenky právě v románu Dům u kanálu.
Mezitím britská autorka dozajista nabrala nedocenitelné zkušenosti a vyvíjel se i její styl a přístup k psaní románových příběhů. Přirozeně i její, byť duchem stále mladí, hrdinové Tommy s Pentličkou zestárli – ostatně Tommy v tomto vyprávění už překročil sedmdesátku a Pentličce je šedesát šest. Když v domově pro seniory zemře Tommyho teta Ada, přirozeně se do jejich diskusí dostává i téma stárnutí a blížícího se konce, nicméně s velkou dávkou cynismu a nadsázky, jak už je jejich zvykem.
Těm, kdo holdují televizním detektivkám, jistě není zápletka Domu u kanálu neznámá. Román se dočkal v roce 2005 jednoho francouzského zpracování, kde byl děj posunut do současnosti, a rok na to i druhého britského, nicméně pod o něco přiléhavějším názvem Cukání v palci (jelikož v originálním znění tvoří název knihy verš z Macbetha: By the Pricking of My Thumbs). Ti, kteří tuto adaptaci viděli, však mohou být překvapeni a budou si klást otázku, kdy se objeví ta slečna Marplová, kterou ve filmovém zpracování hrála Geraldine McEwan. Krátce řečeno: Neobjeví se vůbec, protože z logiky věci v literárním světě Tommyho a Pentličky nemá co dělat, stejně jako v případě Plavého koně nebo Proč nepožádali Evanse? byla její postava do seriálu britské ITV doplněna i do příběhů, v nichž se původně nevyskytuje.
Dům u kanálu začíná tím, že se manželé Beresfordovi vypraví za Tommyho zmíněnou, poněkud protivnou tetou Adou, kterou Jana Stryková v audioknižním vydání a režii Hynka Pekárka z nějakého důvodu čte tvrdošíjně jako „Ada“ místo správného a o dost logičtějšího „Ejda“, navzdory tomu, že kanonickou výslovnost jména této postavy lze dohledat v řádu minut. Krátce po jejich návštěvě však teta umírá a v její pozůstalosti se objeví dříve neviděný obraz jakéhosi domu. Pentlička se rozhodne původní majitelku obrazu najít, nicméně po té se slehla zem. Jako stopa zůstala pouze záhadná a děsivá zmínka o dítěti za krbem.
Audioknižní vydání doprovází stejně jako Tajemného protivníka zdařilá hudba Jana Nerudy, režijně vše řídil Hynek Pekárek a audioknihu opět vydal Radioservis, tentokrát však bez koedice s vydavatelstvím Témbr. Nicméně celý zážitek z poslechu je výrazně živější, četba jaksi nenucenější, zábavnější a svižnější. Jako by se režisér i Jana Stryková tentokráte už nadobro vpravili do zvláštní poetiky světa protagonistů, v němž se nic nebere tak docela vážně.
Nabízelo by se, že za rozdíl může částečně překlad – jelikož namísto Veroniky Volhejnové (kterou z nějakého důvodu vydání předchozí audioknihy neuvádí) je tentokrát jeho autorem Pavel Krejčíř, nicméně vzhledem k bohatým zkušenostem Volhejnové s dílem Agathy Christie zde problém nehledejme. Je nejspíš potřeba se smířit s tím, že text již vyzrálé a vypravěčsky velice obratné autorky zkrátka tvůrcům audioknihy Dům u kanálu bez problémů sedl a Jana Stryková se zároveň už nenacházela v prostředí pro sebe tou dobou tak neznámého či neozkoušeného literárního světa.
