Posílá do ní čtveřici žen – bezejmennou výpravu tvořenou bioložkou, psycholožkou, kartografkou a antropoložkou.
Kniha je jakýmsi deníkem jedné ze členek výpravy – bioložky. Vydavatelství Tympanum proto při přípravě zvukové verze románu pochopitelně vsadilo na ženskou interpretku, konkrétně na herečku Pavlu Beretovou, která ani v audioknižním světě není úplným nováčkem (slyšet ji můžeme například v Praze Noir nebo Porodní bábě Katji Kettu).
Hned v úvodu knihy se spolu s expedicí posluchač ocitá přímo v Oblasti X a jen nepříliš dobře skryté náznaky typu: „Nevěřím, že některá z nás již v tu chvíli viděla hrozbu,“ jsou předzvěstí něčeho většího. A dějí se opravdu tajemné věci, mnohdy nepochopitelné. Obsah bioložčina vyprávění kolísá mezi sci-fi a lehkým hororem, kde nejsilněji působí psychologie jednotlivých postav a mezilidské vztahy.
Sama osoba vypravěčky je poněkud zvláštní. Stejně jako ostatní členky výpravy má svá tajemství, přitom na povrchu musí působit jako profesionálka. Hlasové pojetí Pavly Beretové z ní dělá důkladnou a systematickou ženu s minimálními náznaky emocí. Ty se i ve vypjatých situacích projevují jen velmi mírně, a ani v přímé řeči nevystupuje na povrch nic z odlišných nátur zbylých členek expedice.
Kniha není odvyprávěna, jako by byl posluchač přítomen aktuální situaci, ale odměřeně, jako by četl bioložčiny zápisky s notným časovým odstupem. Vzhledem k autorovu záměru nelze tento způsob vyprávění označit za chybu, v době seznamování se s Oblastí X ale mohou nezasvěcenému posluchači mnohé části připadat příliš zdlouhavé a víceméně monotónní přednes spíše ukolébá, než by vtahoval do děje. Toto pojetí souvisí s tím, co Oblast X s bioložkou dělá. Slyšíme výsledek dlouhodobého procesu, který možná začne dávat smysl teprve na konci celé trilogie. Možná – protože trojice knih z Jižní Zóny nabízí i ve svém závěru více otázek než odpovědí.
Způsob, kterým režisérka Zuzana Pitterová interpretku knihou provedla, je tak jen obrazem jedné z možností, jak lze příběh chápat. Bioložka má být odtažitá, není však bez emocí a v době psaní deníku ještě nejspíš není její proměna dokonána. Nic z uvedeného navíc nemá vliv na její intelekt a rychlost projevu, který byl zvolen nesmyslně pomalý, zbytečně kontemplativní. Několikrát jsem se také zarazila nad podivnou výslovností slova „habitat“, které vypravěčka z neznámého důvodu protahuje na „habitát“.
Co se velmi povedlo, je zvuková stránka audioknihy, zejména její hudební složka, pod níž je podepsán Jakub König. Elektronické zvuky spojené s hlasem, kytarou a notnou dávkou zkreslení vyvolávají přesně takovou atmosféru tajemna, o kterou se pokoušel Jeff VanderMeer. Nezajišťují pouze přechody mezi kapitolami, ale občas tvoří i podkres pod vyprávěním, kde podtrhují slova Beretové, jinde neočekávaně končí, aby tak ještě více vynikl dějový zvrat či moment překvapení.
K celkové spokojenosti mám však daleko. Audioknižní Anihilace mě bohužel o kvalitách VanderMeerova románu nepřesvědčila a svůj pohled na něj jsem upravila až po četbě klasické knihy. Pak už na mě bioložka nepůsobila jako sucharka stižená psychickou poruchou. Díky filmu vypadala snad i jako živá bytost, Pavla Beretová z ní v audioknize udělala stroj, navíc dosti zdlouhavě se vyjadřující.
