Pokud se vám v předchozích dílech již začínala zajídat deníkově-dopisová forma, kterou jsou knihy Evžena Bočka psány, jistě uvítáte změnu, která v tomto pokračování nastala. Dopisem kniha pouze začíná, dále se již Marie věnuje příběhům jednotlivých postav, a to více méně chronologicky, až vyústí v situaci z úvodu. Zní to zmateně? Jistě! A to je na celé knize právě to skvělé.
Marie odjíždí opečovávat svého milého Maxe, po návratu se však její rodinné dědictví hemží policisty, hasiči a neznámými lidmi. O paní Tichou, Denisku ani pana Spocka nepřijdete, Boček však tento příběh obohatil hned o několik nových postav, které se těm původním co do svérázu a excentričnosti hravě vyrovnají.
Osobnost Marie Kostkové z Kostky je již neodmyslitelně spjata s hlasem Veroniky Khek Kubařové, která se načítání aristokratických audioknih věnuje od samého začátku. Od natáčení minulého dílu uběhly zhruba dva roky, a tak se není čemu divit, že vypravěčce chvilku trvá, než se do role Marie vrátí. Počáteční odstavce znějí spíše rozpačitě. Zejména na tom úvodním, ve kterém se Marie představuje v každé knize stejnými slovy, je znát jistá únava, jako by se na nadcházející události vůbec netěšila. Po té, co rozpaky překoná, je to zase ta „stará“ známá Marie Kostková, poslední aristokratka.
Trochu ze své typické dikce ztratila také Deniska, jejíž „Super!“ a „Psycho!“ už neznějí tak pubertálně jako dříve. Její roli superpsychobaviče v tomto díle ale přebírá jedna z nových postav: prostitutka Angelika, zvaná Nezkrotná. Její hlášky jsou stejně superpsycho nezapomenutelné jako ty Denisčiny, režisérka Jitka Škápíková jí však spolu s interpretkou vdechla ještě jeden nový atribut: ruský přízvuk. Přiznávám, že má první reakce zněla: „Tak tohle jste, holky, trochu přehnaly.“ Z knihy samotné nikde nevyplývá původ této ženy a její příklon k východním Slovanům ve mně vzbuzoval (a dosud vzbuzuje) rozpaky kvůli jisté stereotypizaci. Pokud však nejste hyperkorektní, trochu upjatá recenzentka, výkon Kubařové si i v této roli užijete.
Mezi dalšími novými postavami knihy najdeme intelektuálně nepříliš nadaného zlodějíčka Sonyho, kunsthistorika Karla, jeho bratra Ivana s manželkou, kteří oba trpí zejména tím, že strávili posledních třicet let ve školství, a také Karkulku, která tvoří úžasný doplněk k Olinovi s Laďou (tedy psy, pokud jste náhodou zapomněli). Ti všichni kladli na Kubařovou nové nároky, se kterými se vypravěčka musela popasovat (dobře, Karkulka tolik ne), a k tomu všemu zvládnout i staré známé. Ukočírovat tak tento čtyřhodinový propletenec vztahů a vtipných výjevů a při tom stále zůstat aristokratkou jistě nebylo jednoduché. Režisérka i interpretka za to mají můj upřímný obdiv.
Znělky zůstaly stejné, nebo jsou výrazně inspirované předchozími díly, čímž tvoří další spojovací prvek. Místy jsou trochu moc dlouhé, ale víte co? Vem to čert, kvůli nim tuhle knihu přeci neposloucháte.
