Do jihočeských Hoštic přijíždí na brigádu v místním JZD student zemědělské školy Šimon Plánička (ve filmu Pavel Kikinčuk), který zde chce v praxi ověřit svou teorii o vlivu prostředí na dojivost krav. Zatímco s dojnicí místního faráře Otíka slaví úspěch, družstevní pokusy selhávají a vesnicí se začne šířit podezření, že Šimon je synem vysokého zemědělského funkcionáře. Dcera Šimonovy bytné Blažena Škopková (Veronika Kánská) má zjistit pravdu, což ovšem vyvolá žárlivost jejího přítele Vency (Bronislav Černý) a spustí sérii komických nedorozumění mezi rázovitými obyvateli vsi.
Třeskutý snímek se dočkal dalších dvou pokračování s obdobným příběhem v pozadí: na Slunce, seno jahody navázal v roce 1989 hit Slunce, seno a pár facek, o dva roky později Slunce, seno, erotika – scénáře k oběma filmům byly později také převedeny do beletrizované podoby a současně s prvním dílem loni natočeny jako audioknihy – ve zvukové podobě máme tedy trilogii taktéž kompletní. A dokonce si ji lze zakoupit nejen díl po dílu, nýbrž i za zvýhodněnou cenu jako komplet.
Nechceme se pro jistotu pouštět do hodnocení obsahu a zpracování jednotlivých knížek ani do úvah o úrovni jejich humoru či o tom, co neuvěřitelná a dlouhodobá obliba komediální tvorby režiséra Trošky vypovídá o českém publiku, to rádi přenecháme třeba Janu Rejžkovi, který řekl své už v roce 1984 v časopisu Film a doba a jehož odsudek je právě tak příkrý jako očekávatelný. Soustřeďme se výhradně na audioknihy jako takové.
Všechny tři vznikly v produkci Supraphonu pod režijním vedením samotného Zdeňka Trošky, který nesáhl po žádném z filmových protagonistů, nýbrž oslovil zkušeného mistra mikrofonu Miroslava Táborského. Ten se četby zhostil se svou typickou směsí odstupu, nadsázky a civilního projevu, která z jeho výkonů dlouhodobě činí oprávněný předmět obliby posluchačů i obdivu odborníků. Ve svižném tempu, které dobře odpovídá jednoduché, stylisticky lehce ploché předloze, odvypráví děj s bravurou a přehledem.
Kéž by u toho zůstalo! Filmový režisér Zdeněk Troška se totiž pokusil dosáhnout kinematické plastičnosti a obraznosti využitím desítek ruchů a zvuků, kterými vyprávění šperkuje. Když se jede vlakem, slyšíme dunění kolejnic; když „bylo zdálky slyšet houkání lokálky“, je nám to předvedeno dokonce předem; ráno coby denní dobu vpravdě nečekaně ohlašuje kokrhání kohouta; ze zdi vytržená zásuvka, z které „šlehaly modrofialové blesky“, srší v pozadí celých šest vteřin, a zvuky hmyzu se objevují tak často, že tvoří až jakousi hymnu venkovské idyly… Jenže takhle audioknižní podoba beletrie nefunguje – z doplňování atmosféry, které je zajisté legitimním způsobem zpracování textu a které by nebylo ničím novým, se zde stává přehnaná orgie názornosti, která posluchačovu představivost – namísto toho, aby ji podpořila – ubíjí jako jakýsi nepotřebný přežitek.
Nepochybujeme o tom, že si hoštická trilogie najde své fanoušky i ve zvukové podobě, ani o tom, že jich bude hodně. Přes všechny výhrady jim zůstane prvotřídní Miroslav Táborský. Sice většinou utopený v bzučení much, ale i tak…
