Martin Selner, který už sedmým rokem pracuje jako asistent ve stacionáři zaměřeném na lidi s poruchou autistického spektra, předložil ve svých dvou knihách – a nyní i audioknižně – texty, které od roku 2016 publikoval na svém blogu (později nominovaném na Křišťálovou lupu a Magnesia blog roku). Nečekejte ovšem Deníček moderního fotra, Ženu filmového kritika ani Kafe a cigárko. Pořád máme co dočinění s nadsázkou, lehkým humorem i úsměvnými mikrosituacemi, ale už hudební předěly, které většinu času tvoří střídmě melancholická elektrická kytara (mimochodem brilantně vyvažující odlehčenost i zádumčivost), naznačují, že tu a tam bude jednoho při poslechu mrazit. Tím spíš, že tématem je práce s lidmi s menší či větší mírou postižení (respektive nekompatibilitou s běžným sociálním prostředím).
V citlivě napsaných textech Selner balancuje na hraně humoru, dojetí, patosu i cynismu. Dát takové tvorbě zvukovou podobu je o to těžší, zvláště, když mnoho replik v začleněných miniepizodách pochází z úst autistů nebo osob s Aspergerovým syndromem. Volbu Davida Novotného coby interpreta Selnerových textů, lze tedy označit za velmi dobrou – má bohaté zkušenosti s tvorbou charakterů a náladovým laděním. Herci i režisérce Alexandře Bauerové bylo jasné, že v dialozích nesmí dojít ke křečovité imitaci mluveného projevu těžkého autisty, jelikož by náhlý zvrat v poloze hlasu a výrazu působil nepatřičně a nejspíš by se minul účinkem. „Tady jsme s Davidem od začátku věděli, že se pouštíme na tenký led. Proto jsme chtěli co nejvíc porozumět tomu světu a jeho předobrazům, tedy jednotlivým autistům.“ (Alexandra Bauerová)
Za tím účelem – a na audiálním zpracování to je znát – byly s autorem knihy vedeny důkladné konzultace a byl dokonce přizván i na natáčení. „Poctivě jsem odpovídal na různé dotazy, občas jsem měl k nahrávání připomínky. Když jsem se ale zaposlouchal, jak David knihu namlouvá, ale především jak o ní mluví, jsem rád, že ji nedělá nikdo jiný.“ (Martin Selner) „Martin mi opoznámkoval do scénáře jednotlivé autisty. Každý má svůj charakter a u každé postavy jsme věděli, kdo to je a jaký je.“ (Alexandra Bauerová)
Vzhledem k tomu, že audiokniha vychází ze Selnerem už převyprávěných (byť reálných) situací, a také k tomu, že je jako médium stavěná na interpretaci, muselo dojít k jistému posunu v uchopení. To, co jako posluchači ve finálním řešení slyšíme, je tedy kombinace napodobení reality s jemnou stylizací, která odpovídá tónu a zabarvení Selnerova vyprávění. Což ovšem nijak neubírá na intenzitě posluchačského prožitku a je to onen důvod, proč tento audiální počin zařadit do kategorie audioknih, které vyžadují dávkování. Pokusí-li se ji totiž posluchač zhltnout najednou, brzy přijde na to, že to nepůjde, že je toho (především pocitů) zkrátka moc.
Druhým důvodem, proč doporučit poslech na více večerů, je ten, že koncepce, kompozice i podoba textů, z nichž audiální vydání vychází, zůstala nezměněná. Nejde sice o nedostatek – mnoho posluchačů ocení, že mají možnost se seznámit s dílem (v tomto případě díly) v podobě, která odpovídá konkrétnímu knižnímu vydání, ale můžeme se na tento přístup dívat i jako na promarněnou příležitost. S knižně vydanými blogy se dá redakčně zacházet tak, že se vydají „tak, jak jsou“, anebo se řekne: „kniha je jiné médium, pojďme ten blog přizpůsobit.“ A audiokniha je pak další médium.
Tím spíš, že vyšly obě knihy v rámci jedné audioknihy a bylo možné na tvorbě spolupracovat s autorem, nabízelo by se jiné řazení textů, aby se postavy představovaly postupně a v logické návaznosti, nebo aby se nepředstavovaly vícekrát. Taktéž by bylo možné vypustit sdružené a opakující se fráze. Na blogu, který se šíří virálně a tedy expanduje mimo hranice blogspotu, je nejspíš třeba tu a tam pro kontext připomenout: „Pracuji s autisty,“ v sedmadvacáté kapitole souborného vydání to však již připomínat netřeba, a tak dále… Ano, vzniklo by vydání, které by se velmi lišilo od knižního, což by zřejmě nebylo slučitelné s vydavatelským záměrem, který se tvůrci snažili dodržet. Režisérka Bauerová k tomu dodává: „Mohl se v tom udělat autistický řád, ale to by byla jiná kniha. Důležitý je naopak neautistický vypravěč, který nám ten svět otevírá.“ (Alexandra Bauerová)
Závěrem tedy lze říct, že pokud se rozhodneme prozkoumat jak Autismus & Chardonnay, tak Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr, můžeme se spolehnout, že pečlivě připravené audioknižní vydání nás oproti knižnímu rozhodně o nic neochudí, tím spíš ne o intenzivní zážitek z poslechu důstojného zpracování.
