Na druhou stranu, nebudu zastírat, že i některé z vět, myšlenek či kapitol v daných knihách by de facto takový soud mohly získat. Ale ještě jsem neprozradil, oč konkrétně se jedná…
Jako první přišla na řadu arteterapická kniha Barbary Gordon Tančím tak rychle, jak dokážu. V ní se nám svěřuje scenáristka a režisérka newyorské televize s postupným „vykolejením“ vlastní osobnosti z normálu, z řádu, na který byla ona i její okolí zvyklé. Kniha má v sobě zajímavé pnutí, neboť není zcela zřejmé, jestli jde o psychologický thriller, kdy se proti ní spikl její partner a snaží se ji zlikvidovat, nebo skutečně její duše onemocněla. Labilita však začíná být z dalších řádků citelnější, realita se zkresluje a nerovnováha vypravěčky i nás samotné smýká do stran, kde se přestáváme cítit bezpečně.
To, co možná začínalo jako příjemná idylka a zvrtlo se do thrilleru, postupně nabírá očistnou funkci. Procházíme s Barbarou přes žhavé uhlí, soupeříme se strachy (reálnými) i obavami (smyšlenými), abychom onu robořenou rovnováhu začali znovu ohledávat a získávat.
Hned poté jsem si, už z lásky k Exupéryho originálu, pustil knihu Mathiase Junga Malý princ v nás. Upřímně, pokud jste metaforu o malém chlapci a o letci nečetli jen v útlém věku, mohli byste na mnohá vysvětlení přijít sami. Mathias Jung pojmenovává a odkrývá některé symboly, vždy tematicky odděleně, s tu více, tu méně přidanou hodnotou. Zatímco jsem zejména zkraje knihy našel pasáže, které byly zbytečně doslovné a určitou mysterióznost Malého prince zbytečně odstraňovaly, kapitola věnovaná lásce či smrti obsáhla do sebe hned několik postřehů samotného Junga, který už ani ne tak vysvětluje Malého prince, ale spíše naznačené nitky začíná dál protahovat a spřádat z nich další a další možnosti cest.
Jestliže mne poslech příběhu Barbary Gordon zavedl do míst, kde jsem doposud nebyl, Malý princ v nás mě v té „mimo-já“ nedržel, nýbrž úmyslně nutil své dosavadní zkušenosti konfrontovat s filozoficky uchopenými úvahami a zobecněními.
Třetí kniha, Jak člověk smýšlí, vznikla více než před sto lety. Znát je to na jazyku, postřehy jde ale o dílo univerzální. Na vlně sebereflexe jsem od poslechu očekával zintenzivnění a možná ještě další způsob, jak některé mé vnitřní pochody vztáhnout k fungování dalších lidí, společnosti, světa. Nevím, zda pro určitou archaičnost skladby vět, nebo pro až silně školometský/moralistní přednes Miloně Čepelky (kterého jinak díky Divadlu Járy Cimrmana mám moc rád), se mi kniha postupně odcizovala a odcizovala. I přes dobré úmysly autora Jamese Allena z ní patos a mravokárnost odkapával ve větším než malém množství a i přes svoji krátkou stopáž jsem nabýval pocitu, že moc stojí na místě, respektive točí se v kruhu. James Allen zkrátka uchopil svoji útlou knížku jako čítanku toho, jak by se člověk měl chovat, aby „dobře dopadl“. Proti tezi „co zaseješ, to sklidíš“ nic nenamítám, Allen mi – ale opravdu i možná kvůli přednesu – přišel moc káravý.
Rozhodně to byl ale dobrý krok, udělat si z března měsíc, kdy do uší proudí slova, co mne pomáhají se nad sebou zamýšlet.
