Jednoduchý příběh vypráví o čtveřici sourozenců ve školním věku, kteří se po smrti otce a následně i matky obávají, že budou rozvezeni do různých výchovných zařízení. Proto matku pohřbí ve sklepě a rozhodnou se navenek chovat, jako by byla stále naživu. Tato dějová linka sama o sobě přináší mnohé napínavé, ale i groteskní situace, a je propracována v takové míře, že nelze mluvit jen o modelové situaci. Na jejím pozadí však Ian McEwan zkoumá cosi mnohem závažnějšího, totiž postupný rozklad čtyř zřejmě už od začátku narušených dětských osobností a postupné sílení jejich až psychopatických rysů. Nevyhýbá se přitom explicitním scénám, otevřenému jazyku a velmi naturalistickým popisům, v knize se také vyskytuje stěžejní motiv incestu.
Rámcově nejde o látku nijak objevnou, vlastně se dotýká podobných témat jako třeba Pán much Williama Goldinga, Zalknutí Chucka Palahniuka, Gstaad Arnona Grunberga, ba dokonce v jistém smyslu i Děs z hlubin, žánrová hororová povídka Howarda Phillipse Lovecrafta. Co z knihy činí výsostně umělecké dílo a vpravdě originální text, je její jazyk, který je přes veškerý popisovaný hnus básnivý, melodický, snad i krásný. Jako by Betonová zahrada byla i zkoumáním hranic estetična a jeho vymezování kontrastem, ale také zkoumáním toho, nakolik může být vyprávění v první osobě (vypravěčem je zde jeden ze sourozenců) neosobní, chladné a přesné.
V angličtině tento krátký román vyšel v roce 1978 a do češtiny ho poprvé přeložila Marie Brabencová-Válková v roce 1993 pro nakladatelství Volvox Globator. V roce 2015 nechal Odeon pořídit nový překlad a oslovil za tím účelem skvělého překladatele Ladislava Šenkyříka, jehož jméno je spjato třeba s českými verzemi textů Charlese Bukowského. Jeho překlad také zaznívá v právě vydané audioknize vydavatelství Témbr a je jedním z hlavních důvodů, proč jde o nadmíru povedený počin.
Ten se v režii Jana Hergeta zmocnil textu s neobyčejným odstupem, kdy i ty nejbizarnější detaily pronáší – a to zcela v souladu s předlohou – jaksi mimochodem, s nádechem neočekávané normálnosti, jakoby nic. Z takového proudu řeči se pak vynořují jednotlivosti s o to větší mocí, s potenciálem doopravdy posluchači způsobit mrazení v zádech a připravit mu silné okamžiky existenciální úzkosti i odtažitého odporu.
U tohoto titulu pak musíme s velkým nadšením zmínit i hudební složku, jejímž autorem je mladý scénograf a multimediální umělec Jonáš Rosůlek. Do zneklidňující atmosféry knihy uvádí zvukem elektrické kytary na basovém pozadí s využitím samplu dětských hlasů a dokáže atmosféru umocnit na konci každé kapitoly vždy jen několika takty. Málokdy se hudba stane tak přirozeně důležitou složkou, která na sebe zároveň zbytečně nestrhává pozornost.
Témbr svou nahrávku pořídil ve vršovickém All Senses Studiu za dozoru zvukové mistryně Kate Hamsíkové, jejíž střih je přesný a zvuk pěkně čistý. Ve všech ohledech tak Betonová zahrada pro posluchače představuje skvěle strávených téměř pět hodin života.
