Titul Sní androidi o elektronických ovečkách? zní roztodivně a spíše by nás mohl svést k domněnce, že se jeho autor, Philip K. Dick, rozhodl pro změnu sepsat rozsáhlejší skeč do některé z amerických stand up comedy. Nelze se proto divit rozhodnutí, že režisér Ridley Scott, který útlou Dickovu knihu o čtrnáct let později (1982) převedl na plátno, protlačil název mnohem údernější (a vlastně cool). Titul Blade Runner se proto objevuje na přebalu disku o poznání větším písmem. OneHotBook nejen tímto, ale i dalším rozhodnutím – použít fotografie herečky Jany Pidrmanové v obleku ze stejnojmenné kolekce české značky Lazy Eye – významně odkazuje ke Scottovu dílu. Pro marketingovou strategii více než logické, pro spokojenost posluchače ošemetné.
Dickova předloha totiž s filmem má společných jen několik ústředních motivů. Ačkoliv téma postapokalyptického světa v budoucnosti, kde živý člověk existuje prakticky coby druh osamocen (skutečná zvířata jsou velmi vzácná), má obdobně zneklidňující vyznění, literatura si košatěji hraje s jemnými nuancemi takového bytí a s konfrontací ne-lidského s lidským. Androidy, lidi, zvířata, ale také nové náboženství skládá Philip K. Dick do hloubavé eseje, není jednoznačný, klade otázky, neodpovídá, provokuje. O to méně však skutečně vypráví. Poslouchat tak audioknihu Blade Runner v domnění, že vás vtáhne obdobně jako Scottův film, znamená riskovat a být ve výsledku zklamán. Mně osobně se přesně toto stalo. Přičítat to pouze jinak nastaveným očekáváním však nedokáži. Dickův text zkrátka je spíše filozofickou úvahou nežli dramatickou konstrukcí, která má vtáhnout, napínat nebo bavit. A ačkoliv Scottův film byl svou formou odkazující na film noir velmi fyzicky nepřívětivý, Dickova kniha je svou potemnělou vizí spíše chladná a držel jsem si od ní natolik odstup, že jsem nebyl schopný více chápat a vnímat hlavní postavy.
Jenže takové „čtení“ může být výrazně ovlivněno ještě jiným aspektem. Bavíme se totiž o audioknize, o poslechu, nikoliv čtení knihy jako takové. A zde přichází na řadu právě intepretace, s jakou nám OneHotBook, respektive režisér Petr Goja, Blade Runnera předkládá. Rozhodnutí, že herec Martin Myšička nebude „pouze“ číst, ale jednotlivé party bude významně odlišovat prací se svým hlasem, pokládám za nešťastné. Myšička totiž intonaci u ženských postav namoduloval způsobem, který je nejenže ve výsledku pro všechny ženské postavy stejný, ale zle se poslouchá a výrazně posouvá charakterizaci postav. Svůj hlas posunul do výšky, která sice připomíná ženský hlas, ale může také působit až trošku parodicky. Především ale koncentrací na odlišení muž-žena si herec a režisér jaksi nevšiml, že nálada a emoce ženských promluv jsou stále stejné, bez ohledu na to, co a za jakých situací říkají. Působily na mě jako poměrně laxní, v něčem malinko hloupoučké, bytosti. A tahle posunutá emoce mne „odtrhávala“ od soustředěného poslechu a možnosti se nějak více vcítit.
Mnohem lépe dopadla zvuková složka. Hudebník to neměl lehké. Jestliže se OneHotBook rozhodl odkazovat vizuálem i titulem na dnes již kultovní film, stěží se lze ubránit vzpomínce na melodie z dílny Vangelise. Muzika u audioknihy postrádá sice takovou svěžest a chytlavost, vhodně ale dokresluje žánr a kombinuje ruchy se střípky melodií.
