Uchopit tento román myšlenkově a citově není rozhodně snadné, proto si pomozme větou, která se nahrávkou táhne jako červená nit: „Klíčem k poznání je bolest a utrpení.“ Dvou a půl hodinová kompozice je totiž přehlídkou veškerého utrpení a veškerých tužeb, které lidstvo sužují – od bolu z nešťastné lásky, až k chamtivosti a touze zabíjet.
Hlavní dějovou linií dramatizace Jana Strejčka je vyšetřování smrti starého Karamazova – hledání pachatele a jeho pohnutek. V prvním díle je rozehráno drama psychologické, které posluchače seznamuje s komplikovanými charaktery postav, druhý je pak pojat jako tzv. soudní drama. Každá ze dvou částí má díky citlivé a precizní Melčově práci, jinou dynamiku – zatímco v první je vše s patřičnými emocemi rozehráváno, v druhé se dostáváme na samotnou dřeň osudů hlavních protagonistů.
V případě rozhlasových Bratrů Karamazových lze jednoznačně mluvit o silném posluchačském zážitku, umocněném navíc kvalitním výběrem herců. Strhující výkony zde předvádí Ladislav Frej, jehož Dimitrij je rozervanec hnán temperamentem a vší nenávistí k otci a všem, kteří stojí v cestě jeho zdánlivému štěstí. Gruša Marty Vančurové se jeví jako poživačná mrcha, zároveň i jako dívka, hledající lásku a pochopení. František Němec představuje Ivana Karamazova jako zcela chladného člověka, kterého ale všemožné spekulace, do kterých se zaplétá, nakonec dovádějí k šílenství. Scéna jeho noční můry, kdy se mu zjevuje svědomí v podobě ďábla, patří k nejsilnějším momentům nahrávky. Také Dana Syslová v roli Kateřiny Ivanovny má možnost rozehrát více poloh, od oddané milující trpitelky, až k rozhodné, touhou po pomstě zmítané ženě. Nelze nezmínit Melčova oblíbeného herce Jana Hartla, jehož Aljoša je předobrazem lidské prostoty a čistoty, jako by se bratrům ani nepodobal. Díky rozhlasovému archivu máme možnost slyšet i hlasy těch, kteří nás již opustili – Bronislava Poloczka, Rudolfa Pellara, či Věry Galatíkové, která má zde sice pouze malou, nikoli však zanedbatelnou roli chóru.
Právem se o Josefu Melčovi říká, že byl mistrem pauz. Platí to notnou měrou i v Karamazových, kde každá pauza mezi větami má své místo, je nedílnou součástí děje. Za povšimnutí jistě stojí i další zajímavý prvek dramatizace – totiž jak se úvodní a poslední kapitola prvního dílu střetávají v jediný celek. Na místě je zde i drobná výtka: snad nedopatřením se stalo, že ve druhém díle jsou dva úseky spojeny v jeden track. Rozhodně to ale nijak nekazí dojem z mimořádně silné a ponuré inscenace.
Při jejím poslechu si lze znovu uvědomit, jak v dnešní době civilního herectví a dynamicky natáčených inscenací chybí trochu té stylizace klasických dramat, kdy herci měli co hrát, kdy mohli něco předvést. O časové rozsáhlosti dřívějších her, která vyvstává zejména v kontrastu s dnešními sotva hodinovými pořady, ani nemluvě. Jistě, výjimky se tu a tam najdou, opravdu ale už jen tu a tam.