Jakuba Katalpa má za sebou dostatek důkazů o svém autorském renomé. Jako spisovatelka se v případě knihy Úlice již poněkolikáté rozhodla ponořit do období protektorátu a lokalizovat své téma v Sudetech. Pokud je to možné říci, tak nacistická diktatura a utrpení holocaustu ale nehrají hlavní roli, spíše jen jako by vymačkávaly z lidských charakterů to nejhorší. To postupně sledujeme jako přimrazeni pod vlivem nemilosrdnosti jazyka Jakuby Katalpy.
Tento vyprávěcí jazyk je mimořádně nevšední a pracuje s neobvyklostmi, které na sebe nestrhávají pozornost na úkor děje, ale činí jeho údery rytmičtějšími. Přesněji díky němu čteme i psychosomaticky působící emoce zúčastněných. Těmi jsou obyvatelé městečka Úlice, dříve prosperujícího produkcí medu, které opanuje touha čerpat výhody z nového režimu, projíždějících židovských transportů a ženského koncentračního tábora. Rozehranou šachovou partii představují tři ženské figury – Helena, Běla a Anežka, s nimiž se seznamujeme ještě od okamžiků před početím v lůně jejich matek.
Právě sexualita, pudovost, těhotenství i rození samo příběh uvádí a tato živočišná témata včetně porodnictví a babictví tvoří audioknihu Úlice surovou zkušeností. Motiv rození spolu s patologickou láskou připomíná literární látku finské spisovatelky Katji Kettu, román Porodní bába (audioknižně OneHotBook, 2016). Vášně, které nás zničují, stejně jako doba, která usiluje o totéž, jsou vysvětlením podtitulu knihy Liebesroman.
Rozhodnutí nechat takto komplikovanou literární práci interpretovat Jitku Ježkovou bylo jednoznačně tím nejlepším možným. V režijní péči Miloše Vrány rozvinula tato herečka celou baterii svých výrazových prostředků. Hlavní postavy neprožívají běžný strach, ale například cítí, „jako by se její vnitřnosti potáhly glazurou“ nebo „že jí tělo zkapalní“. Těchto i podivuhodnějších jazykových figur se Ježková, která si cení dobré literatury, ujímá se slyšitelným citem. Naturalistické scény násilí či sexuálního násilí nejsou něčím, v čem by se tato herečka vyžívala. Snad právě díky tomu hovoří o tom nejhorším, čeho jsou lidé schopni, s ledovým klidem či naopak empatií na těch správných místech.
Úlice se tak stávají v jejím pojetí skutečným mrazivým mistrovským dílem. Ježková zhmotnila svým hlasem v naší obrazotvornosti brutalitu páchanou na ženách (v některých případech dokonce ženami), o čemž literatura doposud častěji spíše mlčela. Anežka, Běla a Helena jsou archetypy těch vedlejších bezejmenných účastnic dějin, na nichž se učíme znovu a znovu, že i oběti zločinných režimů jsou pachateli či pachatelkami.
Úlice, román o městečku založeném na medové plástvi, vznikly jako devítihodinová nahrávka s ornamentálně působícím hudebním doprovodem, který zvukově ilustruje jen některé dějové prvky, jako například zvuk lokomotivy. Šelestění stránek scénáře ponechané v celém audiodíle lze vnímat jako ruchy, nicméně také jako hmatatelný výsledek probírání se kapitolami vždy pečlivě uvedenými jménem protagonistky a datací.
