Donato Carrisi je italským spolehlivým autorem, který dokázal několikrát trumfnout sám sebe sofistikovaností, s níž konstruuje léčky, do nichž upadají nevinné oběti zločinů, ale i samotní vyšetřující, a kterými zamotává hlavu i svým čtenářům a posluchačům.
Věděli jste, že vegetace vyrostlá nad pohřbenými těly je odlišná, protože je obohacena o organické látky, které vznikají při rozkladu? Kdybyste někdy byli poblíž masového hrobu, tak byste to věděli. Takhle musíme věřit autorovi, o kterém se říkává, že dotahuje dokonce mistra severské krimi Stiega Larssona. To ovšem posuďte sami. Pokud něco tomuto stylu moderní hrůzy v italském hávu chybí například na plasticitě postav, dorovnává to mimořádnou a stupňující se brutalitou a zlem stavěným s pečlivou vynalézavostí. To je vidět od počátku při nálezu šesti dětských paží vyskládaných do kruhu v lese, přičemž tíseň z vršeného násilí stále víc a víc roste.
Právě s určitým chladem popisuje veškeré odporné záhady, které má na svědomí sériový vrah s pracovním názvem Albert, pomalým tepajícím přednesem interpret Jan Šťastný. V jeho doprovodu můžeme nahlédnout do světa, v němž mizí malé děti doslova jako kouzelnickým trikem. Šťastný nás drží svým přednesem v napětí stejně jako pachatel zločinu vyšetřovatele pomyslně v šachu, a to po takřka osmnáct hodin nahrávky. Hudba toto napětí jemně modeluje a vstupuje v kulminujících temných pasážích přímo do interpretových vět, namísto aby se držela úzkostlivě v pauzách mezi kapitolami, jak jsme zpravidla zvyklí. Barva hlasu Jana Šťastného dobře odpovídá tempu, jakým odkapává hledání bestiálního zločince.
V případě Našeptávače posloucháme jeden z thrillerů postavených na charakteru vyšetřující policistky Mily Vasquez. Ta jako by vyrůstala z určitého prověřeného vzorce. Mila Vasquez je traumatizována, trpí oploštěním emocí, ovšem zároveň sledujeme její specifický talent hledat vězněné oběti. Také je silně asexuální a brzy začne lehce připomínat proslulou Lisbeth Salander z díla výše zmíněného Stiega Larssona. Sebepoškozování je něco, co Milu uklidňuje a v průběhu vyprávění ji vidíme důvěřovat věšteckým schopnostem své přítelkyně jeptišky. Tímto respektem ke katolicismu a senzibilům podobnost s Lisbeth nadobro končí. Pro samotnou Milu je celý průběh vyšetřování zásadní víc než v počátku ona i posluchač předpokládá – doslova jí změní život i životní hodnoty a současně ji také vrací do schématu jejího vlastního traumatu.
„Bůh je mlčenlivý, ďáběl šeptá.“ „Dobro na rozdíl od zla není vidět.“ Takové a podobné spirituálně fatální výroky protkávají celé vyprávění, a Jan Šťastný je nesděluje formou, jakou vykládáme klišé. S citem odvypráví i explicitní sexuální scény, ke kterým v ději dochází, a s jemností se dotýká slovy snů, jaké se zdají uvězněnému dítěti. Když z úst Jana Šťastného slyšíme vyprávět o vlčí smečce, která má vždy svého vůdce, a o predátorech, kteří loví ve skupině, pochopitelně pod vedení alfa vlka, z hercova hlasu doslova běhá mráz po zádech.
