Marii Čermínovou, protagonistku životopisu a smíchovskou rodačku, nazývá autorka v první části knihy Mankou a později zůstává u jí zvoleného pseudonymu Toyen. Andrea Sedláčková se dotkla malířčina životního příběhu i jako dokumentaristka v televizním snímku Toyen: Baronka surrealismu z roku 2022. Z celé knihy dýše oddanost její osobnosti a lehce připomíná detailní pozornost, kterou věnoval Jindřich Štyrský životopisu Arthura Rimbauda. Právě Štyrský byl jedním z umělců, s nímž Toyen tvořila uměleckou dvojici. Její vztahy s kolegy byly pro tvorbu naprosto zásadní. Jmenujme proto další zásadní osobnosti, mezi něž patřili členové umělecké skupiny Devětsil. Byl jím i básník Jindřich Hejzlar, kterému Toyen zachránila život tím, že ho za okupace ukrývala před nacisty ve svém bytě a s nímž prožila první léta v poválečné Francii, anebo André Breton, který prohlašoval: „Surrealismus jsem já.“
Eliška Balzerová zvolila vyprávěcí tón, jímž vykládáme tklivé, osudové příběhy. Při popisech malířčiných pláten a úvahách nad jejich významy se neuchyluje k chladnému hlasu kurátorů uměleckých děl, ale zachovává si osobní účast. Nebylo však patrně v režijních záměrech Nadi Dvorské vkládat nic z nadbytečných emocí, jimiž by přikreslovala životní události umělkyně. Základem audioknihy tedy zůstávají zejména fakta a události, než interpretace Eliškou Balzerovou. Také hudební kresba mezi vyprávěnými úseky nevyčnívá – je zvolena s citem k údobí, v němž se Toyen formovala jako tvůrkyně, tedy k první třetině 20. století. Takovou hudbu však současný posluchač vnímá jako konvenční, tudíž neoživující poslech takovým psychoaktivním způsobem, jakým působí samotné dílo Toyen. Ani citace z dopisů se režie nerozhodla zvukově odlišit. Za účinkem audioknihy na posluchače tak tedy skutečně primárně stojí sama Toyen a její příběh.
Její umění i umění žít a být lidskou bytostí bez jakýchkoliv společenských limitů, co jen to doba umožňovala, má až ochromující vliv. Na mantinely středostavovské morálky, která panuje stále nad současným světem, upřímně nebrala zřetel a zřekla se jakékoliv role – včetně příslušnosti k genderu. Její humor byl břitký, její vkus by byl pro většinovou společnost dnes stále pohoršlivý, přestože její dílo zvítězilo nad vším utrpením, kterým musela projít, a dosáhlo astronomického úspěchu, ceny a známosti.
Zatímco první polovina knihy je bohatá na události, v té zbývající se více dozvídáme o malířčině druhu uvažování – seznamujeme se například se slovními hříčkami surrealistů, podněcujících představivost. V rámci jedné takové hry Toyen pronesla, že třemi povoláními, naprosto se nehodícími pro ženu, je povinná vojenská služba, prostituce a péče o domácnost. Něco takového by dnes bylo považováno za bonmot, za kterým je jistě touha připoutat pozornost. Pozornost však bylo to poslední, po čem by Toyen toužila. V letech strávených ve Francii se stále častěji opakuje moment, kdy ji někdo chce navštívit, a na dveřích hotelového pokoje nalezne jen lístek s omluvou. Toyen prostě často nebyla doma a nepřála si být k zastižení.
S Eliškou Balzerovou sledujeme tuto zvláštní bytost zvanou Toyen od počátků na pražském Smíchově až do okamžiku smrti v roce 1980 v Paříži ve stavu, kdy její fyzické tělo vážilo třicet kilogramů, a dále až k peripetiím souvisejícím s dědickým řízením. Sama se označovala za člověka bez rodiny, žila nezávisle na penězích, dokonce beze snahy získat francouzské občanství. Zůstaly po ní tři stovky olejomaleb, z nichž padesát má nezvěstný osud a stále se po nich pátrá. Na objevitelskou cestu se nyní mohou vydat i posluchači.
