Interpretace Igora Bareše nám dává procítit linku každé věty. Stojí za tím samozřejmě i jeho osobní vztah k próze, pro nějž si dokázal prosadit vznik této audioknihy u vydavatele. Hovoří se subtilním prožitím směsi zmatku a něhy, s níž se po osmi letech vrací Juraj Hordubal domů. V Americe ve velkém světě žil myšlenkou na domov, který se mu stal po návratu nepřívětivým a těsným. Hlavní hrdina odmítá uvěřit, že není vítán ve vlastním domě, že je cizím člověkem pro malou dcerušku i pro svou ženu a že právě ona, jeho Polana, není jeho citů hodna. S hlasem Igora Bareše ztrácíme stejně jako Hordubal postupně, a pak najednou, půdu pod nohama. Příliš se změnil a řeka domova, do níž se chtěl vrátit, odtekla.
Přímou řeč Polany Hordubalové čte Bareš úsečně, až cítíme naprosto přesně, takřka fyzicky, její odpor a její vzdor. Nakonec se ničím neprovinila, než že podlehla svodům čeledína, protože jako my všichni, i Polana je jen lidská bytost z masa a kostí, třebaže je jen literární postavou. Když se Bareš v řeči dotýká koní, které do statku svou vůlí prosadil čeledín Štěpán, je znát rozdíl mezi charakterem obou mužů. Štěpán nařizuje nedotýkat se zbytečně koní a nemluvit na ně, aby nezměkli, a hlavně dbá na to, jak vypadají, jak vysoko nosí hlavu a jakou mají peněžní hodnotu, zato Juraj vyjadřuje cit a vůli navázat se zvířaty vztah. Přesto však to on je vnímán Polanou jako vetřelec, je postaven do role hlavy rodiny a chlapa, který by si měl umět zjednat pořádek, ale nedokáže to. Snaží se situaci řešit bez násilí, ale sází jednu nešťastnou chybu za druhou. Po všech myšlenkových procesech, jimiž prochází, však chápeme i něco tak absurdního, jako nápad zasnoubit dcerku v jejích jedenácti letech svému sokovi v lásce, protože díky Barešovi Jurajově pocitům a pohnutkám rozumíme.
Když Hordubal jak slepý k houslím přijde k tragédii staré jako lidstvo samo, tedy stane se jedním z bodů milostného trojúhelníku, sestupuje dále po spirále cestou, z níž není návratu, i když právě návrat je jeho přáním. Stejným způsobem se připlete i ke rvačce v hospodě, protože čest jeho manželky je mu drahá, a tehdy Igor Bareš vyslovuje urážky a vyhrožuje jako vesničtí sousedé hlasem někoho, s kým byste neradi byli sami v místnosti.
Hordubal je členěn na dvě části – do vraždy a po ní. Právě v druhé části má Igor Bareš příležitost projevit hlasově rozdíl mezi vyjadřováním prostých obyvatel vsi a vzdělaných zástupců zákona a civilizovaného městského světa. Tyto projevy se posléze propojí ve scénách soudního procesu, kdy posluchači srdce usedá nad tím, jak Polaně Hordubalové v pokročilém stupni těhotenství hrozí odvedení do žaláře. Je možná vinna jen cizoložstvím a nepodílela se na vraždě, ale jisté je, že nikdy nezíská zpět své dobré jméno a dítě lásky zrozené z její samoty a samozvaného milence bude provždy panchartem. Hordubal v této formě nás nechává uvažovat, o kolik jsme dnes jako společnost dál a jak snadno jsme sami schopni odsoudit, ale také, že co se týče vášně žijící v nás proti naší vůli, budeme jako lidé navždy bezmocní stejně v průběhu věků.
Moment ztraceného srdce oběti naloženého pro účely pitvy v roztoku projde Igor Bareš bez rozechvění takřka s klidem, takže nechá působit čistě sílu nešťastných vět. A přitom právě motiv srdce je tím, co propojuje všechny tři novely noetické trilogie, tedy Hordubala s Povětroněm a Obyčejným životem. Ani místo, kdy Hordubalova dcerka jménem Hafie usvědčí vlastní matku a zpečetí její osud, protože je vychovaná k pravdomluvnosti, nepovažuje Igor Bareš za nutné zdůraznit přílišnou expresí, díky čemuž se spolu s ním ocitáme v chladu soudní síně.
Součástí nahrávky v režii Lukáše Kopeckého, která vznikla původně jako rozhlasový seriál, je i hudební složka. Mezi vyprávěnými částmi zaznívá hlas nervózních houslí, které připomínají Leoše Janáčka. K výsledku vydanému Radisoervisem roku 2015 není ani nic víc potřeba dodávat, protože je jako celek dokonale kompaktní.
