Do děje nás Alena Mornštajnová uvádí úryvkem z básně Smuténka Jana Skácela: A nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem. – Právě vyrovnávání se s pocity viny jak za činy vlastní, tak ty z předešlých pokolení tvoří hlavní poselství knihy. Příběh hovoří prostřednictvím popisu vztahu dvou nesourodých osobností rovněž o vinách domnělých, tedy obviněních, které dokážou jako potupa rozložit lidský život. Zatímco postava knihovnice Báry, která se vrací do města, kde vyrostla, je vyprávěná v ich formě, jejího souseda přezdívaného napůl hanlivě Ptáčník sledujeme zvenku, v er formě. Z těchto polarit nahlížíme drama, které se během vyprávění postupně propojuje, až se prolíná v jednu rozvětvenou linii.
Tuto koncepci plně respektuje zvuková verze v režii Markéty Jahodové. Part Báry hlasově ztvárnila Helena Dvořáková, promluvy zaměřené na osud Ptáčníka vede Jan Vlasák. Jejich naturely se střídají po kapitolách a kontrastují jak tematicky, tak hlasově, nicméně obě linie spolu souzní metaforicky, poněvadž oba protagonisty charakterizuje jejich vztah k přírodě. Bára se shlíží ve své zahradě, Ptáčník se ztotožňuje se „svým“ lesem a oba v těchto prostředích nacházejí sami sebe.
Na interpretech spočinula umělecká povinnost znázornit jak fádní až profánní popisy událostí, tak naturalistické scény domácího násilí či utrpení psychického onemocnění Bářiny matky, to vše s melancholickými vyjádřeními a vnitřními promluvami. Instrumentální dělící vložky dokreslují účinek každé z kapitol, kdy se vracejí k několikatónovému motivu a jemně ho rozvíjejí. V osudových okamžicích pak text doplňuje zvuk bzučícího hmyzu, který má význam jak symbolický, tak se reálně vyskytuje v ději.
S hlasem Heleny Dvořákové vcházíme doprostřed zápletky a vidíme svět Bářinýma očima. Specifický cit však narátorka projevuje ve chvílích věnovaných výše zmíněné psychické nemoci. Když pronáší jakožto Bářina matka stižená těžkou úzkostnou poruchou: „Slétly se na mě jako vosy, jako vosy!“ – dokonale vnáší do mysli obrázek mihotání roztřesených paží ve vzduchu, snažících se rozehnat roj strachu. Tuto křehkost jako by vyvažoval sytý zralý hlas Jana Vlasáka, který jakožto Ptáčník skrze vnější nerudnost propouští upřímnou vřelost. Díky oběma umělcům zní harmonicky a trojrozměrně i ta místa románu, která by se mohla zdát rozvleklá, a Čas vos je tím pádem doslova o plynutí času.
