Jednou z progresivních osobností českého radiodokumentu je Brit Jensen. Původem Dánka žije v Česku už mnoho let a naši realitu dokáže nahlížet z nezvyklých úhlů. Velmi úspěšným pokusem byl dokument Peklíčko, v němž se Jensen věnuje naší mikulášské tradici. Nechápe, proč rodiče vystavují své děti vědomě strachu – a vyrovnává se s tím po svém: natáčí dokument. Povídá si s ředitelem školy, který s ledabylou nonšalancí hájí „klasický“ výchovný model („však jim to neuškodí“) – a zároveň sama sebe vystavuje svému největšímu strachu: jde v noci sama do blízkého lesa, aby se pokusila vyrovnat s fóbií ze tmy. Tady musela vzniknout prvotní inspirace k audiocyklu Anatomie strachu, který jako podcastový seriál v roce 2020 připravila soukromá společnost Audionaut. Ta má za sebou už několik projektů včetně úspěšného a oceněného „true crime“ cyklu Pohřešovaná (2020, připravil Petr Hátle).
Cyklus Anatomie strachu je jeho tvůrci Brit Jensen a Jiřím Slavičínským řazen do žánru „true horror“. Tak jako v true crime se potkáváme s reálnými kriminálními případy (v Česku tento žánr zastupují nedávno oceněné, ale v realizaci silně diskutabilní Opravdové zločiny), příběhy Anatomie mají posluchačům přibližovat skutečné strachy jednotlivých respondentů. Dokumentaristka Brit Jensen k tomu řekla: „S naším seriálem jsme se chtěli co nejvíc přiblížit skutečným lidským strachům. A myslím si, že právě tyhle obyčejné strachy jsou v mnohém podobné těm, se kterými se setkáváme v hororových filmech. Liší se jenom způsobem, jakým se je snažíme zachytit.“
Jádrem pořadů – navzdory vynikající práci sound designera Martina Ožvolda – je vyprávění. To je paradoxně největší slabina; pokud tvůrci nechají většinu účinku na vypravěčích, stává se posluchač automaticky závislý na kvalitě jejich slovní zásoby a schopnosti vtáhnout ho do atmosféry příběhu.
Tato premisa se projevuje v prvním příběhu Les, kde se seznamujeme s tajemnou cestou temným lesem prostřednictvím dvou vypravěčů, chlapce a dívky. Oba zahltili posluchače spoustou vět, přenést na nás svůj strach však nedokázali, byť se zvukový mistr snažil jejich vyprávění dynamizovat prudkými střihy v dramatických pasážích. Skutečný strach vzniká až v samém závěru, kdy na desítky vteřin vyprávění utichá a zní jen tajemné, nečekaně prostříhané zvuky houští a lidských (?) kroků.
V druhém příběhu Okno popisuje respondentka – žákyně nepěkný konec partnerského vztahu se spolužákem; expartner neunese jejich rozchod a vystaví ji ve třídě šikaně. Ani zde se nedaří, což může být dáno jak vypravěčkou, tak recenzentem, kterému je přece jen již přes čtyřicet a neumí možná vnímat její problémy s dostatečnou empatií. Zde selhává i zvukový podkres, který zní – na rozdíl od prvního příběhu – příliš inscenovaně.
Mnohem lépe vyznívá třetí díl Štafle, v němž divadelní osvětlovačka popisuje vypořádání se se svým strachem z výšek. S tím se potkává ve své práci pravidelně, protože má na starosti osvětlení scény. Slovní zásoba a vyjadřovací prostředky této respondentky jsou o několik tříd výše než v předchozích dílech a skvěle funguje také Ožvoldův zvukový design, jehož záběry z jevištní instalace světel dává zvuku hluboký, téměř nekonečný prostor.
Hraniční zážitek stavu mezi životem a smrtí popisuje hlavní hrdina čtvrtého dílu Anatomie strachu – Rádio. Vypravěč popisuje svou těžkou nehodu (pád ze třinácti metrů v opilosti), následnou operaci a pooperační komplikace, které ho téměř zabijí. Respondent pan Ďuriš svůj příběh popisuje obecnou češtinou, jeho styl vyprávění je však sugestivní a zručně vtahuje posluchače do příběhu. „Jsem brutálně pohlcenej tím strachem, že vlastně nevím, co se stane, až jako umřu,” říká. „A nemá to žádný barvy. To je prostě jenom strašně silnej strach.”
Poslední díl Kafe popisuje jakousi exaltovanou formu enviromentálního žalu. Vypravěč příběhu odlétá do zahraničí studovat a jeho snaha žít ekologicky v osamění a cizím prostředí se postupně stává fanatickou, až nábožensky extatickou. Svět okolo se mu redukuje na odpad, který hromadí ve svém studentském pokoji v igelitových taškách. Jeruzalém, ono „svaté město všech křesťanů” totiž nemá vybudovaný řádný waste management, ulice a náměstí jsou plná odpadků, které odhazují turisté a místní a respondent, zvyklý z Česka na zodpovědnost v třídění odpadu, tak plní parapet svého okna krabičkami, jízdenkami a plastovými sáčky… To vše prodkládá Ožvold zvuky realistickými (let letadla, křik dětí, hlas pilota) i přepjatě „umělohmotnými” (až surrealistický zvuk zmačkaného plastového kelímku).
V čem je hlavní problém Anatomie strachu? Především v tom, že ke svým posluchačům nevysílá jasné signály. Ten, kdo si seriál koupí s úmyslem nechat se postrašit pomocí „true horroru”, musí být nutně zklamán, protože dostane dokumentárně laděné jednohubky. Pro milovníky dokumentu zase cyklus nepřináší nic nového. Berme tedy Anatomii strachu jako rozcvičku k větším a úspěšnějším projektům. Tvůrčí potenciál tu rozhodně je.
