Vyhledat

první webový magazín o audioknihách

Čeho se bojíš ty?

Datum: 

Autor recenze: 

Anatomie strachu
Anatomie strachu

Pokud se v českém prostředí řekne audiodokument, poučený posluchač automaticky odpoví „Český rozhlas”. Naprostá většina dokumentární tvorby vzniká ve veřejnoprávním médiu, které poskytuje svým tvůrcům dostatečné zázemí finanční i personální (až na výjimky, které jsou bohužel nepříjemně signifikantní). Český rozhlas produkuje dokumenty na vysoké úrovni a jejich tvůrci se umisťují i v zahraničních soutěžích.

Jednou z progresivních osobností českého radiodokumentu je Brit Jensen. Původem Dánka žije v Česku už mnoho let a naši realitu dokáže nahlížet z nezvyklých úhlů. Velmi úspěšným pokusem byl dokument Peklíčko, v němž se Jensen věnuje naší mikulášské tradici. Nechápe, proč rodiče vystavují své děti vědomě strachu – a vyrovnává se s tím po svém: natáčí dokument. Povídá si s ředitelem školy, který s ledabylou nonšalancí hájí „klasický“ výchovný model („však jim to neuškodí“) – a zároveň sama sebe vystavuje svému největšímu strachu: jde v noci sama do blízkého lesa, aby se pokusila vyrovnat s fóbií ze tmy. Tady musela vzniknout prvotní inspirace k audiocyklu Anatomie strachu, který jako podcastový seriál v roce 2020 připravila soukromá společnost Audionaut. Ta má za sebou už několik projektů včetně úspěšného a oceněného „true crime“ cyklu Pohřešovaná (2020, připravil Petr Hátle).
 
Cyklus Anatomie strachu je jeho tvůrci Brit Jensen a Jiřím Slavičínským řazen do žánru „true horror“. Tak jako v true crime se potkáváme s reálnými kriminálními případy (v Česku tento žánr zastupují nedávno oceněné, ale v realizaci silně diskutabilní Opravdové zločiny), příběhy Anatomie mají posluchačům přibližovat skutečné strachy jednotlivých respondentů. Dokumentaristka Brit Jensen k tomu řekla: S naším seriálem jsme se chtěli co nejvíc přiblížit skutečným lidským strachům. A myslím si, že právě tyhle obyčejné strachy jsou v mnohém podobné těm, se kterými se setkáváme v hororových filmech. Liší se jenom způsobem, jakým se je snažíme zachytit.“
 
Jádrem pořadů – navzdory vynikající práci sound designera Martina Ožvolda – je vyprávění. To je paradoxně největší slabina; pokud tvůrci nechají většinu účinku na vypravěčích, stává se posluchač automaticky závislý na kvalitě jejich slovní zásoby a schopnosti vtáhnout ho do atmosféry příběhu.

 

Tato premisa se projevuje v prvním příběhu Les, kde se seznamujeme s tajemnou cestou temným lesem prostřednictvím dvou vypravěčů, chlapce a dívky. Oba zahltili posluchače spoustou vět, přenést na nás svůj strach však nedokázali, byť se zvukový mistr snažil jejich vyprávění dynamizovat prudkými střihy v dramatických pasážích. Skutečný strach vzniká až v samém závěru, kdy na desítky vteřin vyprávění utichá a zní jen tajemné, nečekaně prostříhané zvuky houští a lidských (?) kroků.
 
V druhém příběhu Okno popisuje respondentka – žákyně nepěkný konec partnerského vztahu se spolužákem; expartner neunese jejich rozchod a vystaví ji ve třídě šikaně. Ani zde se nedaří, což může být dáno jak vypravěčkou, tak recenzentem, kterému je přece jen již přes čtyřicet a neumí možná vnímat její problémy s dostatečnou empatií. Zde selhává i zvukový podkres, který zní – na rozdíl od prvního příběhu – příliš inscenovaně.
 
Mnohem lépe vyznívá třetí díl Štafle, v němž divadelní osvětlovačka popisuje vypořádání se se svým strachem z výšek. S tím se potkává ve své práci pravidelně, protože má na starosti osvětlení scény. Slovní zásoba a vyjadřovací prostředky této respondentky jsou o několik tříd výše než v předchozích dílech a skvěle funguje také Ožvoldův zvukový design, jehož záběry z jevištní instalace světel dává zvuku hluboký, téměř nekonečný prostor.
 
Hraniční zážitek stavu mezi životem a smrtí popisuje hlavní hrdina čtvrtého dílu Anatomie strachuRádio. Vypravěč popisuje svou těžkou nehodu (pád ze třinácti metrů v opilosti), následnou operaci a pooperační komplikace, které ho téměř zabijí. Respondent pan Ďuriš svůj příběh popisuje obecnou češtinou, jeho styl vyprávění je však sugestivní a zručně vtahuje posluchače do příběhu. „Jsem brutálně pohlcenej tím strachem, že vlastně nevím, co se stane, až jako umřu,” říká. „A nemá to žádný barvy. To je prostě jenom strašně silnej strach.”
 
Poslední díl Kafe popisuje jakousi exaltovanou formu enviromentálního žalu. Vypravěč příběhu odlétá do zahraničí studovat a jeho snaha žít ekologicky v osamění a cizím prostředí se postupně stává fanatickou, až nábožensky extatickou. Svět okolo se mu redukuje na odpad, který hromadí ve svém studentském pokoji v igelitových taškách. Jeruzalém, ono „svaté město všech křesťanů” totiž nemá vybudovaný řádný waste management, ulice a náměstí jsou plná odpadků, které odhazují turisté a místní a respondent, zvyklý z Česka na zodpovědnost v třídění odpadu, tak plní parapet svého okna krabičkami, jízdenkami a plastovými sáčky… To vše prodkládá Ožvold zvuky realistickými (let letadla, křik dětí, hlas pilota) i přepjatě „umělohmotnými” (až surrealistický zvuk zmačkaného plastového kelímku).
 
V čem je hlavní problém Anatomie strachu? Především v tom, že ke svým posluchačům nevysílá jasné signály. Ten, kdo si seriál koupí s úmyslem nechat se postrašit pomocí „true horroru”, musí být nutně zklamán, protože dostane dokumentárně laděné jednohubky. Pro milovníky dokumentu zase cyklus nepřináší nic nového. Berme tedy Anatomii strachu jako rozcvičku k větším a úspěšnějším projektům. Tvůrčí potenciál tu rozhodně je.

Recenzovaná audiokniha: 

Dále od recenzenta

Poslední rok se s Lídou Baarovou roztrhl pytel. Filip Renč získal podivným způsobem od fondu kinematografie vysoký grant ve výši 60 procent celého rozpočtu na rok – a výsledkem byl velkofilm Lída Baarová. Helena Třeštíková znovu přehlédla dokumentární materiál, který v polovině devadesátých let natočila v bytě Lídy Baarové v rakouském exilu a který původně…
Divadelní hra Jiřího Havelky Společenstvo vlastníků má za sebou úspěšnou cestu. Na začátku byla premiéra v Divadle VOSTO5 v roce 2017, o dva roky později následoval film Vlastníci, který díky kvalitnímu scénáři a obsazení dal českému divákovi naději, že lze i dnes natočit dobrou komedii. V listopadu letošního roku dokonce překročila hra hranice republiky –…
Není to tak dlouho, co vysíláním České televize proběhl oceňovaný a diskutovaný seriál Ochránce, v němž hlavním hrdinou byl školský ombudsman v podání Lukáše Vaculíka. Publikum i kritická obec se měla několik týdnů, ba měsíců čemu věnovat, protože zkoumal školní prostředí podrobněji a výrazněji než běžná televizní produkce. Proto stojí za to připomenout, že ještě…
Je to zajímavý paradox. Zatímco v rozhlase kraluje detektiv Maigret v podání Rudolfa Hrušínského, Josefa Somra, Oty Sklenčky či Josefa Vinkláře, belgický pradědeček současných hipsterů Hercule Poirot se dočkal jen několika adaptací. Inscenován byl Královský rubín s Janem Přeučilem, Ztracená školačka s Vlastimilem Brodským a snad ještě něco, o čem autor těchto řádků nemá ponětí.

Další lákavé recenze

Symfonie s úderem kotlů
Recenze

Nemuzikální akvarista

Audioknižních detektivek se Sherlockem Holmesem existuje celá řada a nemálo z nich je k dispozici i ke koupi na audioknižním trhu. Jedná se o příběhy ...
Číst dál →
Povídky a příběhy
Recenze

Pocta Josefu Somrovi

Čerstvý držitel Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v činohře, pan Josef Somr, slaví 15. dubna 2014 své osmdesáté narozeniny. Jeho jméno je zárukou té nejvyšší ...
Číst dál →
Svědkyně ohně
Recenze

Poctivé drámo

Severská detektivka je v současnosti světovým fenoménem a ani čeští čtenáři nezůstávají o nic ošizeni. Zatímco před revolucí a v 90. letech jsme mohli poznat ...
Číst dál →
Dvanáct nejznámějších povídek
Recenze

Podivné experimenty Edgara Allana Poea

Do kin právě přichází snímek Podivný experiment, který, stejně jako o dva roky dříve Havran, převádí na filmové plátno povídky, které napsal mistr napětí Edgar ...
Číst dál →
banner 300x480
banner 300x300
banner 300x300

O autorovi

Anatomie strachu
Audio seriál Anatomie strachu je hloubkovou sondou jedné emoce zachycené v pěti reálných příbězích. Hlavní protagonisty doplňuje zvuk, který sehrává důležitou roli v rámci vyprávění. Autorům Brit Jensen, Jiřímu Slavičínskému a hudebnímu designérovi Martinu Ožvoldovi se tak povedlo vytvořit mrazivý a velmi sugestivní formát audio zážitku.
Přejít nahoru