Dětské strašidelné příběhy plní důležitou funkci. Nejde jenom o zvykání si na pocit strachu, byť je to do jisté míry „adrenalinový sport“. Jde totiž také o sdílené dobrodružství a zábavu, která může utužovat kolektiv. I proto se nabízí nový audioknižně vydaný počin Jana Nejedlého konzumovat ve skupině.
Nejedlý se soustředí na mapování a zpřístupňování lidové dětské slovesnosti. Po svazku poezie Mistr sportu skáče z dortu a antologii různých žánrů dětského folkloru nazvané Malý humorista přichází se sbírkou strašidelných vyprávění pro děti s názvem Hororová čítanka.
Zde se Nejedlý zaměřuje na novodobé povídačky a báchorky, které si děti (a jejich rodiče) vymýšlejí pro sourozence a kamarády. Někdy jde o veselé příběhy, jindy o čisté horory – ovšem opatřené humoristickými konci, které dokážou svým způsobem vyvolaný šok rozbít a převrátit v pobavení. Převyprávěné lidové horory se tu mísí s autorskými příběhy, které Nejedlý strukturou přizpůsobil dětskému čtenáři.
Více než dvouhodinovým audioknižním vydáním z dílny OneHotBook provázejí mladé posluchače herci Matouš Ruml a Jana Stryková – a to v rolích otce a dcerky. Vše se totiž začíná tím, že Alenka pořád naléhá, aby jí táta vyprávěl děsivé příběhy, a ne pohádky o princeznách. Ráda by slyšela o zombících, příšerách a vrahounech. Krom toho, že pokouší otcovu představivost, dává k dobru ty příběhy, které už sama zná, nebo si je právě vymyslela.
Od začátku tak audiokniha včetně příjemného sound designu přesvědčivě působí jako dialog rodiče a dítěte, kteří spolu mají láskyplný a parťácký vztah, a kteří se střídají ve vyprávění něčeho, v čem oba nacházejí potěšení. To je pro chápání této audioknihy velmi důležité. Interpretům se totiž podařilo pojmout příběhy tak, že od nich na jedné straně slyšíme o leckdy nepříjemných věcech, na straně druhé se ale nebojíme příliš – často i proto, že díky nim cítíme, že všechno je to pořád ještě zábava. A to i tehdy, když to nám dospělým může někdy připadat trochu přes čáru.
Je potřeba mít na paměti, že dětská duše si tu a tam opravdu libuje v nechutnosti, že nechutnost je v určitém věku důležitou součástí pole zvaného humor – a že hrůza, kterou můžeme pociťovat my, tam dost často z dětského hlediska vůbec není. Tím spíš, že příšera, co požírá děti, je něčím, s čím se v příbězích děti setkávají jako na běžícím pásu.
Ruml a Stryková tak ratolesti i dospělé bezpečně provádějí příběhy s osvědčenou dvojkou Černá ruka a Černá noha, s vrahounem číhajícím před Lidlem, s umrlci, upíry i krvelačnými domácími spotřebiči. Věková hranice říká, že jde o lék pro bujné hrůzožrouty od pěti let – to je asi tak jediné, s čím lze polemizovat – některé krutější historky by si i přes humoristický závěr možná zasloužily nálepku spíš deset plus, ale to je ostatně vždycky subjektivní otázka.
