Filip Axamit je členem Tobiášova řádu, který potírá démonské projevy: pokud démon ovládne lidské tělo, nestačí daného člověka zabít. Je potřeba ho přemoci a do konce jeho dnů internovat v tzv. déčku neboli důchoďáku, kde už nemůže nikomu škodit. Funguje to celkem dobře až do chvíle, kdy démony napadne, že čeho je moc, toho je příliš a rozhodnou se vzbouřit. A postupně vše vygraduje do závěrečného dramatického souboje kdo s koho.
Podobně jako v jiných svých textech zasazených do současnosti staví Kotleta příběh způsobem, jakým jsou obvykle utvářeny konspirační teorie: Náš svět je jen přetvářka, v níž se za hranicí viditelného a zřejmého odehrávají děje a události, které mají být běžnému člověku utajeny. Děje, jejichž aktéři jsou zřejmí a jasně definovaní. Nezáleží, zda je to svět, ve kterém magické rituály doopravdy fungují tak, jak se deklarují (série o doktoru Koskovi), svět, ve kterém soupeří o vliv a moc klany praslovanských bohů od Morany po Černoboga (Perunova krev) nebo svět, ve kterém si uprostřed šťastné konzumní společnosti pekelní démoni nepozorovaně přivlastňují těla hříšníků, jaký František Kotleta představuje v Černé smečce. A můžeme – už nekotletovsky – pokračovat: svět, ve kterém v tělech celebrit přebývají mimozemští reptiliáni nebo svět, který ovládá tzv. „deep state“ prostřednictvím dvojníků, jak si realitu představuje americký konspirační mainstream.
Zatímco v reálných konspiracích proklamativně skončí všechno dobře třeba díky tomu, že se vlády v Bílém domě opět ujme Donald Trump a nechá popravit Billa Gatese, případně se objeví nějaká reinkarnace Ježíše Krista, řeší nesnáze Kotletových světů hlavní hrdinové. Ti málokdy podstoupí všechna ta dobrodružství plná násilí, krve, ironických hlášek a nespoutaného sexu dobrovolně, přesto se soubojem s mocnými nepřáteli nechají postupně pohltit a nakonec už nejsou s to cestu bojovníka opustit: boj o dobro, který je u Kotlety právě tak pohádkový jako eschatologický, působí jako droga.
Co Kotletovy knihy doopravdy zdobí, je právě neobyčejná lehkost, s jakou dokáže jediný bruntálský chlapík konkurovat dlouhodobému kolektivnímu vědomí konspirátorů, kdy jím za pár měsíců vymyšlené světy fungují v rámci žánru úplně stejně (ne)uvěřitelně a (ne)logicky jako kdejaký dlouhodobě budovaný QAnon či pověsti o iluminátském spiknutí. Nelze sice tvrdit, že by byly Kotletovy světy bez chyb a nelogičností, není jich však tolik, aby se nad nimi nedalo mávnout rukou. A hlavně: čtenář při jejich odhalení dostává pocit jistého „aha efektu“ a možná i svého druhu spiklenectví s autorem i – pokud mu přijdou na mysl – s ostatními čtenáři.
Případně si lze Kotletovy knihy, Černou smečku nevyjímaje, užít „jen“ jako zábavný, dobře napsaný a v drtivé většině i dobře načtený text pro odpočinek a pobavení. Není na tom nic špatného a pro tento typ publika má Kotleta v rukávu svůj tradiční styl založený na jazykové pointě, sarkastickém přirovnání, ironických přímých řečech a tradičních popkulturních aluzích (přičemž s ohledem na četnost žalob jednotlivých terčů Kotletova ostrovtipu pro jeho vlastní dobro doufáme, že tuto literaturu nečte Helena Vondráčková a Dominik Duka).
Pro audioknižního interpreta je prakticky libovolný Kotletův text doslova požehnáním, na kterém může dosyta předvést všechno, co ze svého umění předvést může a chce, ať už k textu přistupuje spíš s nadhledem, nebo spíš s prožitkem. Kotletovy knihy načetla plejáda interpretů a Černá smečka v podání předního herce pražského Divadla na Vinohradech Marka Holého patří k těm nejpovedenějším. Holý si pod vedením velezkušeného režiséra Jana Drbohlava nijak nekomplikuje život a jednoduše vypráví: zaujatě, soustředěně, s dobře pojatými přímými řečmi a solidním tempem, které je dostatečně rychlé, aby nenudilo, a dostatečně volné k tomu, aby mohla naplno fungovat posluchačova fantazie.
V papírové i zvukové verzi představuje Černá smečka hutnou porci hutné, akční a vtipné zábavy. Tentokrát ale už nic navíc.
