Sebevědomý text není prvotinou Jiřího Klečky a je dobře, že i v audioverzi je k dispozici rovněž z dílny vydavatelství Kanopa autorův starší román Papírové domky, a to v podání Niny Horákové a Vasila Fridricha. Černého kosa uslyšíte v interpretaci Kajetána Písařovice. Tím byla prokázána této knize velká služba, protože herec četbu opatřil úsporným, jemným akcentem, jako by znal rádoby vtipnou poučku, že na děti se nemá křičet. Má se na ně šeptat, protože je to lépe vyděsí.
Právě dětem figurujícím v Černém kosovi nachystal osud příšerné události, o jejichž přesné povaze pomlčíme, abychom nenarušili notné okamžiky překvapení v ději. Je nicméně na místě vyslovit varování, že slabé povahy by se do pátrání po zmizelých dětech a rozklíčování minulosti hlavního hrdiny pouštět raději neměly. Autorova pečlivá kompozice s přirozeností střídá časové roviny, ale nikoliv proto, aby posluchači ponechala prostor vydechnout. Jako v hodně špatném tripu, z něhož stále ne a ne vystřízlivět, cestujeme pomyslným vlakem ze stanice totalitního Československa a mocenských her Státní bezpečnosti do aktuálních let. Lokality pro děj pak Klečka zvolil na úplných okrajích české kotliny, na Ašsku a Ostravsku. Doplňme, že se inspiroval skutečnými událostmi, které se odehrály ve Spojených státech. Protože však víme, že po některých zločinech nezůstane ani stopa, mohlo se něco takového stát naprosto kdekoliv.
Do krajnosti vyšinutý literární počin Jiřího Klečky má ovšem nezbytnou výhodu, a to v podobě lehkosti, s níž autor těžké traumatizující brutality popisuje, s jak úspornými vyjadřovacími prostředky si při tom vystačí a jak uvěřitelný dokáže být i ve scénách, které nás jiní spisovatelé nechávají milosrdně domýšlet za pomyslnými pootevřenými dveřmi. Tady krutosti hledíme přímo do tváře, nicméně explicitní popisy dávají pocítit respekt vypravěče k utrpení bezbranných a zejména k těm obětem únosu, které nikdo nikdy nenašel.
Právě cit a respekt vložil do své interpretace i Kajetán Písařovic. Je prosta stylizace, patosu, falešného dojetí i křiklavých výrazových prostředků, čímž precizně podporuje povahu textu, který je sevřený, úsporný a v podstatě neobsahuje redundantní slovo. Stejně tak i Písařovic neplýtvá expresí a hovoří popisně, místy až dutě. V dialozích však jasně rozeznáváme jednotlivé figury, jejich charakter, emoce či věk. V případě postavy, kterou poznáváme skrze krutost a spáchané zločiny, zvolil psychopatický podtón, z něhož člověka nemrazí, ale přímo mu zledovatí páteř.
Kapitoly Černého kosa a také titul románu jsou odvozeny od názvů písní nesmrtelných Beatles a právě hudba je silným tématem knihy plným naděje na vysvobození. V takových pasážích se stává Písařovicův projev jemně melancholickým. Díky této melodičnosti nabýváme poznání, že skrze hudbu můžeme nalézat i to, co jsme nadobro ztratili, a také cítíme stesk těch, které vzpomínka na prožité trauma neopouští při usínání a také je to první, co je přivítá při probuzení. Strunným motivem nasáklým nesentimentálním žalem doplnil audiodílo pomocí hudebního doprovodu skladatel Adam Račko.
