S Černou hrou jako literární látkou je to stejně zajímavé jako s jejími hrdiny. Je to totiž případ koncepce, která by se dala nazvat jako kruhová – Černá hra je sice prvním dílem série o šesti románech, vstoupit do ní ale můžete prostřednictvím kteréhokoliv z nich. Tím pádem vzniká jakási iluze dějové ruské rulety, roztočeného osudí, které nás jako diváky necenzurované podívané vtáhne do světa nelítostných lidí v nelítostné době, ať už jako čtenáře či posluchače. Právě tak se Jozef Karika jako autor uchvatitel ke svým literárním postavám, pouští je jako lodičky k víru a je těžké si mezi nimi vybrat aspoň jedinou, která by vzbuzovala sympatie. Doplňme, že Černá hra je z té části díla Jozefa Kariky, která čerpá pouze z reality a nenalezneme v ní mystické prvky jako v populární Trhlině či nedávno zfilmované Smršti.
Samozřejmě že nám autor však na počátku ohlásí, že veškeré postavy a děje jsou smyšlené. Štarch, Ostrý, Zaberský či Mrazík jsou však dokonale plastickými prototypy, které tvořily historii a Karika je nechal pohybovat se v evropských velmi věrných reálích, a proto jeho text působí zničujícím dojmem jako dokument kruté doby. Hrdiny konkrétně sledujeme od roku 1987. Devadesátá léta na Slovensku byla dobou, kdy lidé beze stopy mizeli, někdy to byly i celé rodiny, na ulicích vybuchovala auta a zákony se obcházely obloukem. Sám Jozef Karika předesílá varování na počátku rozsáhlého románu v podobě citátu Chucka Palahniuka o tom, že většinou nás dostane něco, od čeho to nejméně čekáme.
Až brutální realismus Černé hry interpretuje Vasil Fridrich. Veškeré bahno toxických vztahů, rostoucí nenávisti a zhrubnutí charakterů přednáší se svou tradiční procítěností říznutou chladem a perfektní dikcí. Scény páchání násilí jsou vyloženě odporné na poslech a ty sexuální, plné patologické vilnosti, přednáší Fridrich velmi věrohodně, v podstatě jako by byl na místě. Ztvárnění vulgárně explicitních scén, stejně jako celý výkon interpreta vedl režisér Vratislav Hubička, a to k výsledku, kdy děj způsobuje na mnohých místech nevolnost. Je to jako podívat se do zvrácené historie dějepisu ke kořenům novodobého demokratického státu.
Je malým velkým zázrakem, že po dlouhých letech tato audiokniha v překladu Roberta Pilcha vyšla, a uvidíme, zda ji bude následovat zbývajících pět, stejně jako tomu bylo v originále ve vydavatelství IKAR před několika lety v interpretaci Petera Sklára. Česká a slovenská verze se kvalitativně od sebe liší jen velmi málo. Ve Sklárově podání zní vyloženě šťavnatě kletby a nadávky díky autenticitě a jeho hluboké hlasové tónině. Přestože mají být veškeré postavy smyšlené, ve slovenské Čierné hre navíc zaslechnete Sklárem napodobenou mluvu Vladimíra Mečiara.
